Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 589/07 ECLI:CZ:US:2009:4.US.589.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal on evidence refusal, ruling courts acted within legal bounds.

Numero d'incarto IV.ÚS 589/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Mr. L. H. against lower court rulings denying his motion to reopen criminal proceedings. The applicant argued that the courts failed to properly evaluate his evidence, violating his right to a fair trial and preventing justice. The Court held that the lower courts correctly determined the evidence lacked relevance to the case and that procedural delays did not constitute a violation of fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 2 odst. 5 a 6, § 278 trestního řádu; § 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod: Refusal of evidence is lawful if the fact lacks relevance, cannot be proven, or is redundant, and mere delay or subjective dissatisfaction does not violate the right to a fair trial.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint reopening proceedings evidence relevance fair trial rights procedural delay criminal procedure opinion of Constitutional Court

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisy ze dne 9.
§ 2 odst. 5 a 6 a § 278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod
odepření spravedlnosti a že se tedy napadená rozhodnutí ocitla v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 1 a 90 Ústavy České republiky
39 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a 90 Ústavy České republiky.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Ing. L. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem se sídlem Březanova 84/I, Třeboň, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 461/2006-314 ze dne 11. 12. 2006 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 11 Nt 603/2000-307 ze dne 1. 2. 2006 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisy ze dne 9. 3. 2007 a 6. 6. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") č. j. 11 Nt 603/2000-307 ze dne 1. 2. 2006, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 7 T 182/98, a dále usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") č. j. 3 To 461/2006-314 ze dne 11. 12. 2006, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení okresního soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval předchozí průběh řízení, přičemž poukazoval zejména na jeho značnou délku, jíž přičítal pasivitě a průtahům na straně okresního soudu. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím pak stěžovatel obecným soudům vytýkal, že při posuzování návrhu na povolení obnovy řízení postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 a § 278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") i se zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Důkazy, jenž stěžovatel za účelem prokázání důvodnosti návrhu shromáždil, byly obecnými soudy hodnoceny velice nedůsledně; tyto se některými zabývaly toliko okrajově, jiné pak zcela pominuly. Upřednostněny byly naopak důkazy, svědčící v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel namítal, že takto došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v podobě tzv. odepření spravedlnosti a že se tedy napadená rozhodnutí ocitla v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a 90 Ústavy České republiky. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 461/2006-314 ze dne 11. 12. 2006 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci č. j. 11 Nt 603/2000-307 ze dne 1. 2. 2006 svým nálezem zrušil.

II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 11 Nt 603/2000 a 7 T 182/98. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Dle § 278 odst. 1 trestního řádu povolí soud obnovu řízení, jež skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení tedy představuje mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soudy nepřezkoumávají zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž výlučně otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé mohou ve spojení s důkazy již provedenými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se tyto skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu zdůvodnily, proč se v případě stěžovatelem předložených důkazů nejednalo o nové důkazy či skutečnosti způsobilé zapříčinit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl.). Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41 a násl.). Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Bylo tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což tyto učinily, a to způsobem, jemuž Ústavní soud nemohl z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila námitka stěžovatele, že ze strany obecných soudů nebylo řádně reagováno na jeho důkazní návrhy. Ve vztahu k případům tzv. opomenutých důkazů zastává Ústavní soud názor, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (srov. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 733/01

,

III. ÚS 569/03

,

IV. ÚS 570/03

,

II. ÚS 418/03

a další).

Krajský soud v odůvodnění usnesení č. j. 3 To 461/2006-314 ze dne 11. 12. 2006 konstatoval, že stěžovatel ve svých podáních, učiněných v rámci řízení o povolení obnovy, vznesl řadu argumentů a důkazních návrhů, nicméně žádný z nich nebyl způsobilý vyvrátit základní skutková zjištění, na jejichž základě byl stěžovatel v řízení vedeném pod sp. zn. 7 T 182/98 uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, že jako jednatel společnosti HRaVA, s. r. o., vstoupil do závazkového vztahu (odebral na čerpací stanici majitele Ing. J. J. pohonné hmoty) s ujištěním, že bude schopen jejich cenu v krátké době uhradit, přestože si vzhledem k zadluženosti obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem a společníkem, musel být vědom toho, že tak nebude schopen učinit. Stěžovatel prostřednictvím svých důkazních návrhů poukazoval zejména na aktivity F. V., dalšího z jednatelů společnosti HRaVA, s. r. o.; skutečnosti, jež měl v úmyslu prokázat, však nemohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o uloženém trestu ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu.

Důkazy, jejichž provedení se stěžovatel domáhal, tedy nezůstaly opomenuty, nicméně obecné soudy se jimi podrobněji nezabývaly, neboť tyto dle jejich názoru postrádaly relevantní souvislost s předmětem řízení. Toto odůvodnění považoval Ústavní soud za plně ústavně konformní. Subjektivní přesvědčení stěžovatele, že jeho návrh nebyl řádně projednán, samo o sobě porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces nezakládá. Stejně tak se nejedná o odepření spravedlnosti jen z toho důvodu, že věc byla rozhodnuta v neprospěch stěžovatele. Konečně nemohou být dle ustálené judikatury Ústavního soudu důvodem kasace napadeného rozhodnutí ani průtahy v řízení, pokud současně v jejich důsledku nedošlo k porušení jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, což v projednávané věci zjištěno nebylo.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu