Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 547/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.547.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to arbitrary evidence assessment in civil case.

Numero d'incarto IV.ÚS 547/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against civil judgments regarding a property dispute. The applicant argued that lower courts arbitrarily assessed evidence and failed to explain why funds were retained by the property management company. The court found the lower courts' reasoning logical, lawful, and consistent with statutory principles, rejecting the claim of arbitrariness.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: Ústavní soud nesmí nahrazovat skutkové a právní posouzení obecných soudů a zásah do práva na spravedlivý proces je možný pouze při prokázání porušení ústavních principů nebo libovůle soudů.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights arbitrary evidence assessment property management funds judicial review limits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Civil Procedure Code
Law No. 72/1994 Coll. on co-ownership relations

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. L. R., zastoupené Mgr. Vítem Reichmannem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Radnická 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 443/2007-64 ze dne 4. prosince 2008 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 33 C 221/2004-52 ze dne 28. června 2007 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 33 C 221/2004 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 33 C 221/2004-52 ze dne 28. června 2007 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala na žalovaném stavebním bytovém družstvu MÍR (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 5.056,80 Kč a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 38 Co 443/2007-64 ze dne 4. prosince 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na porušení ust. § 132 a § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka tedy zpochybňuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a náležitost odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z napadeného rozsudku Městského soudu v Brně se stěžovatelka podle jejího tvrzení nedozvěděla, z jakého důvodu si měl žalovaný zálohy vzniklé z prostředků určených k vypořádání ponechat a z jakého důvodu by se žalovaný, v zásadě správce cizího majetku, měl dle názoru stěžovatelky bezdůvodně obohatit. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s nárokem stěžovatelky vypořádal právním závěrem, že nenastaly podmínky pro převod prostředků určených k vypořádání vlastníku z toho důvodu, že správce je právnická osoba, nese podle stěžovatelky znaky libovůle.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecných soudů svým vlastním. Posláním Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy svá v záhlaví citovaná rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině.

K otázce hodnocení důkazů Ústavní soud navíc podotýká, že není v jeho pravomoci, aby hodnocení, které provedly obecné soudy, přezkoumával jako další kontrolní orgán a zasahoval do provedeného hodnocení, pokud nezjistí porušení ústavních principů. To v daném případě Ústavní soud v žádném ohledu neshledal.

Stěžejní stěžovatelkou zpochybňovaný závěr obecných soudů o tom, že prostředky určené k vypořádání byly zcela správně v souladu s ust. § 24 odst. 7 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, a se smlouvou o převodu družstevního bytu převedeny na účet žalovaného, resp. ponechány u žalovaného (který je právnickou osobou provádějící správu bytového domu), a neměly být poukázány stěžovatelce, sdílí též Ústavní soud. Tento závěr nelze v žádném případě označit za projev libovůle. Znaky libovůle nesou podle náhledu Ústavního soudu naopak závěry předkládané stěžovatelkou, neboť (na rozdíl od závěru učiněného obecnými soudy) nevyplývají z platné právní úpravy. Důvod, pro který byly prostředky určené k vypořádání převedeny na účet žalovaného, resp. ponechány u žalovaného, a neměly být poukázány stěžovatelce, je z rozhodnutí obecných soudů zcela jasně zřejmý. Z jakého důvodu by se měl žalovaný dle názoru stěžovatelky bezdůvodně obohatit z napadených rozhodnutí neplyne, a to zcela samozřejmě, neboť obecné soudy k závěru o tom, že se žalovaný bezdůvodně obohatil, nedospěly. Ústavní soud podotýká, že tyto prostředky určené k vypořádání si žalovaný neponechal pro svoji potřebu, ale má je pouze ve správě.

Ústavní soud uzavírá, že zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny dovodit nelze. Toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení, ale pouze jako požadavek na dodržení všech ústavních a zákonných pravidel postupu orgánů veřejné moci. Z tohoto pohledu nelze obecným soudům nic vytknout. Sama skutečnost, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatel, je jen pouhou polemikou s obsahem soudního rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu