Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1138/08 ECLI:CZ:US:2009:1.US.1138.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court voids administrative court ruling for failing to consider tax assessment statute of limitations ex officio.

Numero d'incarto I.ÚS 1138/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Parzialmente accolto (Partially Allowed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court voided the Supreme Administrative Court's decision for violating the right of access to court by ignoring a statute of limitations defense. The taxpayer argued that the tax authority's supplementary assessment occurred after the statutory deadline, yet the administrative court dismissed this claim as inadmissible because it was not raised in the initial lawsuit. The Court ruled that courts must examine such absolute legal bars ex officio to ensure substantive justice, ordering the lower court to reconsider the limitation issue.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.; § 104 odst. 4 s. ř. s.: The court is obligated to examine ex officio the statute of limitations for tax assessment, and failure to do so violates the right of access to court.

Parole chiave

Generato dall'IA
statute of limitations tax assessment ex officio duty right of access to court administrative procedure supplementary assessment constitutional review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.
prosince 2003, tedy rok po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o správě daní a poplatků").
§ 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí tuto námitku označil za nepřípustnou podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 Afs 43/2006-102 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
Daň tak byla stěžovatelce pravomocně doměřena až po uplynutí zmíněné prekluzivní lhůty, čímž došlo k zásahu do jejího práva na projednání věci v přiměřené době podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
čl. 2 odst. 3 Ústavy
Má za to, že tak došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
36 Listiny zakotvujícího právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
§ 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 31. března 2009

sp. zn. I. ÚS 1138/08

ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., se sídlem Čelákovice, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008 č. j. 1 Afs 43/2006-102 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005 č. j. 6 Ca 247/2004-48 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11785/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. 12. 2002 č. j. 55218/02/057921/1555, jímž byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. ledna 2008 č. j. 1 Afs 43/2006-102 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se tento rozsudek ruší.

II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I. Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci vydaných v daňovém řízení. Podle jejího tvrzení dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, vydaný Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi dne 18. prosince 2002, nabyl právní moci až 31. prosince 2003, tedy rok po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o správě daní a poplatků"). Daň tak byla stěžovatelce pravomocně doměřena až po uplynutí zmíněné prekluzivní lhůty, čímž došlo k zásahu do jejího práva na projednání věci v přiměřené době podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dále stěžovatelka namítá použití nepřiměřeně extenzivního výkladu jejího důkazního břemene ohledně zdanitelného plnění od společnosti ŠIGSTAV, spol. s. r. o. Z toho dovodila porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť správce daně na ni přenesl povinnost prokázat legalitu provedení jí navrženého důkazu, ačkoliv k tomu byl povinen sám. Stěžovatelka dále poukázala na nepřiměřený formalismus v rozhodování kasačního soudu, který s odkazem na zákonné ustanovení o koncentraci řízení její argumentaci paušálně odmítl. Má za to, že tak došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, jakož i čl. 36 Listiny zakotvujícího právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona o Ústavním soudu podali účastníci řízení svá vyjádření. Městský soud v Praze poukázal na to, že námitka prekluze nebyla stěžovatelkou v žalobě vznesena, v důsledku čehož se předmětnou otázkou nezabýval.

Finanční ředitelství v Praze ve svém vyjádření označilo názor soudů vyslovený v dotčených rozsudcích za ústavně konformní.

Nejvyšší správní soud poukázal na rozhodnutí svého rozšířeného senátu ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, kde vyslovil právní názor, podle kterého: "Vyměření daně, nebo doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí lhůty stanovené v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je nezákonným rozhodnutím. K zániku práva vyměřit či doměřit daň ve smyslu citovaného ustanovení téhož zákona soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení.". Vázán tímto právním názorem odkázal na odůvodnění svého shora označeného rozsudku.

II. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že u stěžovatelky byla provedena daňová kontrola, z jejíchž výsledků vyplynulo, že dostatečně neprokázala poskytnutí služby podle "smlouvy o zprostředkování zajištění dokumentace a projektové dokumentace" se společností ŠIGSTAV, spol. s r. o. Dne 18. prosince 2002 byl Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi vydán dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty, v němž správce daně na základě neprokázání zdanitelného plnění od zmíněné společnosti konstatoval neunesení důkazního břemene stěžovatelkou. Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství v Praze zamítlo. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky proti Finančnímu ředitelství v Praze zamítl. Stěžovatelka následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou doplnila dne 24. 11. 2006 o námitku uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně správcem daně. Nejvyšší správní soud se ve svém zamítavém rozsudku touto námitkou nezabýval.

III. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Výklad a aplikaci předpisů obecného práva obecnými soudy však lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud takový nepřípustný interpretační exces, zakládající zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, shledal.

Předmětem ústavní stížnosti je otázka, zda došlo k doměření daně jejím správcem po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty a zda výkladem rozsahu důkazního břemene stěžovatelky bylo zasaženo do jejích výše uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka namítala uplynutí prekluzivní lhůty pro doměření daně v doplnění kasační stížnosti dne 24. 11. 2006. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí tuto námitku označil za nepřípustnou podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s."), neboť ji stěžovatelka neuvedla již v žalobním návrhu. Nešlo tedy podle jeho názoru o doplnění stávajících bodů žaloby, ale o body nově doplněné. Tato námitka tak nemohla být předmětem rozhodnutí prvostupňového soudu, a tedy podkladem pro jeho kasační přezkum. Nejvyšší správní soud z důvodu koncentrace řízení námitku vztahující se k stěžovatelkou tvrzené prekluzi práva kasačnímu přezkumu nepodrobil.

První senát Ústavního soudu projednává několik ústavních stížností téže stěžovatelky se stejným skutkovým i právním základem. V nálezu

sp. zn. I. ÚS 1169/07

ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387), na který lze v podrobnostech odkázat, mj. konstatoval, že uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení s. ř. s., v nichž se dispoziční zásada promítá. Lze proto uzavřít, že též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Uplyne-li lhůta uvedená v § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.

V souzené věci se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň. Jeho rozhodnutí tak neodpovídá shora vyloženým závěrům Ústavního soudu o podstatě prekluze a o způsobu, jakým má být i v řízení před správními soudy zkoumána. Tím porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Bude nyní na Nejvyšším správním soudu, aby se v dalším řízení otázkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabýval a podle toho o kasační stížnosti rozhodl.

S ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů nepřistoupil Ústavní soud ke zrušení ostatních napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proti nim směřující odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. To za situace, kdy se souhlasem účastníků upustil od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.