Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 629/09 ECLI:CZ:US:2009:1.US.629.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding court costs allocation under § 150 OSŘ.

Numero d'incarto I.ÚS 629/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by the Olomouc Region against the Regional Court's decision on litigation costs. The complainant, a successful party in a property dispute, argued that the courts violated his fundamental rights by denying full cost reimbursement under § 150 of the Civil Procedure Act. The court held that decisions on litigation costs fall within the exclusive domain of ordinary courts and require only extreme procedural excess to be reviewed constitutionally.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 150 of the Civil Procedure Act; The Constitutional Court exercises extreme caution when reviewing ordinary courts' decisions on litigation costs, intervening only in cases of extreme procedural excess that fundamentally violate principles of justice.

Parole chiave

Generato dall'IA
litigation costs allocation constitutional complaint dismissal Civil Procedure Act procedural excess standard fundamental rights protection ordinary court jurisdiction proportionality principle

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 142 odst. 1 OSŘ
Stěžovatel, jako v řízení úspěšná strana, měl právo na náhradu nákladů před okresním soudem, podle § 142 odst. 1 OSŘ.
§ 150 OSŘ
Podle stěžovatele má soud sice právo, podle § 150 OSŘ, zohlednit okolnosti případu a nerespektovat výsledek sporu, ale aplikace tohoto ustanovení musí být přezkoumatelná, odpovídající, přiměřená a nemůže jít o svévoli.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
Na základě uvedených skutečností Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 90 Ústavy ČR
čl. 95 Ústavy ČR
čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR
95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl.
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, zastoupeného hejtmanem Ing. Martinem Tesaříkem, právně zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 11. 2008, čj. 69 Co 497/2008 - 151, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výroků II. a III. v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, týkajících se náhrady nákladů řízení. V ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou domáhal určení vlastnictví k pozemkům, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Hranice. Řešil tak duplicitní zápis vlastnictví v katastru nemovitostí, kde spolu s ním byly, jako vlastnice, zapsány i obě žalované. Okresní soud v Přerově žalobě stěžovatele vyhověl a nepřiznal mu náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání všichni účastníci, stěžovatel do výroku o nákladech řízení, žalované ve věci samé. Žalované poté vzaly své odvolání zpět, stěžovatel na svém setrval a žádal rovněž přiznání nákladů odvolacího řízení. Krajský soud odvolací řízení zastavil, potvrdil výrok okresního soudu o nepřiznání nákladů řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení stěžovateli přiznal jen ve výši 50 %.

Stěžovatel nesouhlasí s výroky soudů obou stupňů o nákladech řízení a tvrdí, že tak bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Konkrétně došlo k porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel, jako v řízení úspěšná strana, měl právo na náhradu nákladů před okresním soudem, podle § 142 odst. 1 OSŘ. Soud tak porušil princip rovnosti účastníků, neboť stěžovatel "nezavinil" duplicitní zápis vlastnictví, jelikož není stát. Podle stěžovatele má soud sice právo, podle § 150 OSŘ, zohlednit okolnosti případu a nerespektovat výsledek sporu, ale aplikace tohoto ustanovení musí být přezkoumatelná, odpovídající, přiměřená a nemůže jít o svévoli. Pokud Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil výrok okresního soudu o nepřiznání nákladů řízení, pak rovněž porušil stěžovatelova základní práva, ze stejných důvodů jako okresní soud.

Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově určil, že vlastníkem označených pozemků je stěžovatel a zároveň mu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 a § 150 OSŘ. Na straně žalovaných shledal důvody zvláštního zřetele hodné v tom, že to byl stát, kdo prováděl příděly a následné určování jejich předmětu. Bylo by nespravedlivé, pokud skutečnost duplicitního zápisu "zavinil" stát, aby žalované hradily náklady řízení, v němž je duplicita tohoto zápisu odstraňována. Navíc nepřiznání nákladů řízení nebude mít nepříznivý dopad na majetkovou sféru stěžovatele, jako právního nástupce státu.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci odvolací řízení zastavil, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení a uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech odvolacího řízení 6.485,50 Kč. Plně akceptoval argumenty okresního soudu, na jejichž základě nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným. Z obsahu spisu i provedených důkazů vyplývá, že se jednalo o věc složitou, kdy těžiště řešení právního problému spočívalo v otázce konfiskace majetku a následného nakládání s konfiskovanými nemovitostmi za situace, kdy konfiskace byla orgány státu na základě příslušných zákonů zrušena, protože nebyly splněny předpoklady pro konfiskaci, uvedené v § 2 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Žalované opíraly nabytí vlastnického práva k pozemkům svými právními předchůdci na základě přídělu, neboť přídělové řízení proběhlo.

Pokud jde o náklady odvolacího řízení, krajský soud uvedl, že rozhodoval podle § 146 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 OSŘ. Žalovaným tak vznikla povinnost nahradit stěžovateli náklady vynaložené v této fázi řízení, neboť zpětvzetím odvolání zavinily, že odvolací řízení muselo být zastaveno. Stěžovatel byl i v této fázi řízení zastoupen advokátem, tudíž v součtu mu vzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 12.971,- Kč. I v této části soudního řízení uznal odvolací soud, že jsou dány podmínky mimořádného významu a ve prospěch žalovaných, za použití ustanovení § 150 OSŘ, moderoval náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 50 % na částku 6.485,50 Kč. V této fázi odvolacího řízení přihlédl k okolnostem, že žalované odvolání podaly za situace, kdy existenci svého vlastnického práva opíraly o zápis v katastru nemovitostí, jehož podkladem byly výsledky dědického řízení a jednalo se o majetek, o kterém se na základě shromážděných podkladů mohly domnívat, že byl v rámci přídělového řízení přidělen s účinky nabytí vlastnického práva jejich rodičům.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel vytýká soudům obou stupňů, že při rozhodování o nákladech řízení nesprávně postupovaly podle § 150 OSŘ. Tvrdí, že jako úspěšné straně sporu mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši. Soudy tak svými rozhodnutími porušily princip rovnosti účastníků řízení a neposkytly mu náležitou právní ochranu.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesněprávních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.

S ohledem na shora uvedené je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení převážně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn podrobovat přezkumu každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci soud prvního stupně i odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovaly v souladu s ustanovením § 150 OSŘ. Nevybočily ze standardního výkladu předmětného ustanovení, svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně věcně odůvodnily. Ústavní soud neshledal nic, co by případ stěžovatele posouvalo do ústavněprávní roviny.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu