Constitutional Court dismisses individual's constitutional complaint regarding unequal workplace benefits as Article 27 protects trade unions, not individuals.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings denying her claim for equal workplace benefits. The applicant alleged discrimination based on her trade union membership and regional location, arguing violations of Articles 27, 2, and 3 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The Court ruled that Article 27 protects trade unions as active subjects, not individuals, and that the principle of equality in Article 3 requires a violation of another fundamental right to be invoked.
Regesto Legislator
Generato dall'IAArt. 27 odst. 2 Listiny; Art. 2 odst. 2 Listiny; Art. 3 Listiny: Article 27 protects trade unions as active subjects, not individuals, and the principle of equality in Article 3 requires a violation of another fundamental right to be invoked.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Františkem Stratilem, advokátem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 130/2008-207 ze dne 4. září 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 16 C 263/2006-79 ze dne 24. dubna 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 130/2008-207 ze dne 4. září 2008, jímž byl ve výrocích ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci č. j. 16 C 263/2006-79 ze dne 24. dubna 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 11.220,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byla podle jejího názoru porušena ustanovení čl. 27 odst. 2, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedených článků Listiny spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Ke skutkovému stavu věci stěžovatelka uvedla, že byla zaměstnankyní Národního památkového ústavu se sídlem v Praze. Tvrdila, že tento zaměstnavatel poskytoval závodní stravování podle vyhlášky č. 430/2001 Sb. diskriminačním způsobem, protože některým zaměstnancům konajícím práci v Praze dal příspěvek ve výši 20,- Kč na stravenku v nominální hodnotě 80,- Kč, zatímco jí byly v době od září 2003 do prosince 2003 poskytovány stravenky v nominální hodnotě 70,- Kč s příspěvkem ve výši 20,- Kč a následně pak od ledna 2004 do srpna 2004 stravenky v nominální hodnotě 80,- Kč za příspěvek ve výši 30,- Kč. Dále pak ji zaměstnavatel diskriminoval oproti ostatním zaměstnancům v tom smyslu, že jí neposkytoval příspěvek na penzijní připojištění v období od listopadu 2003 do listopadu 2006 ve výši 200,- Kč měsíčně, i když tento příspěvek poskytoval svým zaměstnancům konajícím práci v jiných regionech. Výše uvedený diskriminační postoj vůči stěžovatelce byl založen svévolným postupem zaměstnavatele a diskriminací jedné z odborových organizací působících u zaměstnavatele, a sice té, jíž byla stěžovatelka členkou.
Stěžovatelka tvrdí, že došlo k zásahu do jejích základních práv, protože v daném případě lze konstatovat extrémní nesoulad mezi dokazováním a skutkovými zjištěními, které z provedených důkazů soudy učinily (resp. neučinily z důkazů, jejichž provedení zamítly), což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci.
Stěžovatelka poukázala na právní úpravu podle zákona č. 218/2000 Sb., v němž je mimo jiné zakotveno hospodaření příspěvkových organizací. Podle ustanovení § 56 citovaného zákona příspěvková organizace vytváří čtyři taxativně stanovené fondy, mezi něž patří fond kulturních a sociálních potřeb. V tomto fondu jsou prostředky určené pro zaměstnance, a proto se zaměstnanci - prostřednictvím odborové organizace - podílejí se zaměstnavatelem na spolurozhodování o tom, jak bude s prostředky naloženo. V posuzovaném případě však k rozdělení fondu docházelo bez jakékoliv participace odborového orgánu odborové organizace, jíž byla členkou. V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že podle čl. 27 odst. 2 Listiny, jehož se dovolává, je nepřípustné zvýhodňovat některé odborové organizace v podniku. Vyloučení odborové organizace, jíž byla členkou, ze spolurozhodování o tvorbě a čerpání Fondu kulturních a sociálních potřeb, znamenalo omezení ústavně zaručených práv odborové organizace, tedy i práva stěžovatelky jako její členky. Diskriminace stěžovatelky, z které jí vznikla škoda, byla přímým důsledkem porušení uvedeného ustanovení Listiny.
Stěžovatelka rovněž poukázala na porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, které spatřovala v tom, že zaměstnavatel jako státní příspěvková organizace neměl vytvářet několik "dílčích" Fondů kulturních a sociálních potřeb. Konečně porušení čl. 3 Listiny spatřovala v tom, že se obecné soudy se nezabývaly tím, z jakých právních vztahů je odvozen její nárok na poskytování plnění peněžité hodnoty příspěvku na penzijní připojištění a příspěvku na závodní stravování.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II. Okresní soud v Olomouci ve stručném vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je prý v souladu s procesními předpisy a není v rozporu s ústavním pořádkem. Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 16 C 263/2006 vedený u Okresního soudu v Olomouci. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně (spolu s dalším žalobcem Z. B.) domáhala vůči zaměstnavateli - Národnímu památkovému ústavu v Praze zaplacení částky 11.220,- Kč z titulu náhrady škody, která měla být způsobena tím, že zaměstnavatel poskytoval svým zaměstnancům stravování stravenkami v různých nominálních hodnotách; v Praze je poskytoval vyšší než v místě, kde pracovala stěžovatelka. Dále namítala diskriminaci ze strany zaměstnavatele, spočívající v tom, že jí nebyl na rozdíl od zaměstnanců pracujících v jiných regionech poskytován příspěvek na penzijní připojištění.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 16 C 263/2006-79 ze dne 24. dubna 2007 žalobu zamítl (stejně jako zamítl žalobu i druhého žalobce) s tím, že soud nepovažoval nemožnost čerpat z Fondu kulturních a sociálních potřeb příspěvek na penzijní připojištění za diskriminační, neboť čerpání z tohoto fondu bylo upraveno podle kolektivních smluv uzavíraných jednotlivými územními pracovišti zaměstnavatele s příslušnou odborovou organizací. Uvedená skutečnost vedla i k tomu, že někde byl dohodnut příspěvek na stravování vyšší a jinde nižší.
K odvolání stěžovatelky (i druhého žalobce) Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 16 Co 130/2008-207 ze dne 4. září 2008 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Změnil tento rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně; na rozdíl od něj však dovodil, že návrh stěžovatele je promlčen.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Z postoupené stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že těmito rozhodnutími nebylo a ani nemohlo být porušeno žádné ze základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího práva garantovaného čl. 27 odst. 2 Listiny. Čl. 27 odst. 2 Listiny mj. stanoví, že je nepřípustné zvýhodňovat některé z odborových organizací v podniku nebo v odvětví. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že článek 27 odst. 2 Listiny poskytuje ochranu nikoliv jednotlivci, ale odborovým organizacím. Zásahu do svých ústavně garantovaných práv se tudíž v případě čl. 27 odst. 2 Listiny jakožto aktivně legitimovaný subjekt může domáhat pouze odborová organizace, nikoliv jednotlivec. Je proto nutno učinit závěr, že stěžovatelce právo garantované čl. 27 odst. 2 nesvědčí a nemůže se proto dovolávat jeho ochrany. Porušení jiného práva stěžovatelka nenamítá a Ústavní soud ani porušení jiného práva neshledal.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek nezakotvuje základní právo, nýbrž princip, který je příkazem pro veřejnou moc. Ustanovení čl. 3 Listiny, jehož porušení se stěžovatelka také dovolává, upravuje akcesorickou rovnost v právech a lze se jej dovolávat jen v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody (srov. např. nález
Pl. ÚS 5/95
ze dne 8. listopadu 1995).
Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Stejně rozhodoval Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené pod
sp. zn. II. ÚS 3047/08
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu je odvolání nepřípustné.
V Brně 14. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu