Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding evidence evaluation by ordinary courts.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by an employee against her termination notice. The applicant argued that lower courts violated her fundamental rights by improperly evaluating evidence during multiple rounds of litigation. The court ruled that ordinary judges have the authority to assess evidence independently and that the lower courts' decisions were well-reasoned and did not exceed constitutional limits.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon o Ústavním soudu; Listina základních práv a svobod: The Constitutional Court does not re-evaluate evidence or substitute its judgment for that of ordinary courts unless the lower courts acted arbitrarily or violated fundamental procedural principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2009 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti E. S., zastoupené JUDr. Petrou Musilovou, advokátkou se sídlem Kuřimská 42, 621 00 Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 22. ledna 2007 sp. zn. 16 C 383/2005, dále proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 4. října 2007 sp. zn. 10 Co 249/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2009 sp. zn. 21 Cdo 816/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, po výzvě splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou vyjádřením stěžovatelky ze dne 9. 4. 2009, doručené dne 15. 4. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že jí adresovaná výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 7. 2001 je neplatná. O podané žalobě rozhodl Okresní soud v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 2. 7. 2003 sp. zn. 16 C 225/2001 tak, že žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 24. 10. 2003 sp. zn. 10Co 816/2003 tak, že rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 3. 3. 2004 sp. zn. 16 C 225/2001 žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání. O podaném odvolaní rozhodl Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. 10 Co 339/2004 tak, že rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce náklady řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud rozhodnutím ze dne 15. 8. 2005 sp. zn. 21 Cdo 254/2005 tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 22. 11. 2005 sp. zn. Co 10 724/2005 rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech rozhodnutím ze dne 22. 1. 2007 sp. zn. 16 C 383/2005, žalobu zamítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náklady řízení.
Proti rozhodnutí nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 4. října 2007 sp. zn. 10 Co 249/2007 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že je stěžovatelka žalované povinna zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, který jej rozhodnutím ze dne 14. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 816/2008 odmítl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s ústavní stížností konstatuje, že se obecné soudy s Nejvyšším soudem v čele s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily.
Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že předmětná věc "putovala" dvakrát soudní soustavou (u odvolacího soudu byla dokonce třikrát) a základní otázkou v předmětné věci je hodnocení důkazů. Ústavní soud ke stěžovatelčině výtce uvádí, že jeho úkolem není skutkové objasnění věcí a zpravidla mu nepřísluší hodnotit nutnost provedení či neprovedení důkazů nebo jejich hodnocení. Je pouze oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle § 120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv. K tomu však Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou (např.
IV. ÚS 335/05
,
IV. ÚS 395/05
) dodává, že soudy mají povinnost vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí proč důkaz nepřipustily, tj. proč jej považovaly za nadbytečný, nebo z jakého důvodu jej neshledaly způsobilým prokázat relevantní skutečnosti. Důkazy je třeba hodnotit jak zvlášť, tak i ve vzájemné souvislosti. V tomto bodě postupy soudů obstojí. Nešlo z jejich strany o výkon libovůle a Ústavní soud nevidí důvod k zásahu.
Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2009
Vojen Güttler
předseda senátu