Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 582/09 ECLI:CZ:US:2009:2.US.582.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of admissibility regarding civil judgment.

Numero d'incarto II.ÚS 582/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by DT COMPACT, s. r. o., against a regional court judgment. The complainant argued that the lower court violated the right to a fair process by refusing to recognize a debt assignment due to the debtor's lack of knowledge. The court held that the complaint merely claimed a substantive error in civil law interpretation without demonstrating an extreme deviation from legal standards. Consequently, the complaint was rejected as obviously unfounded under the specific provisions of the Constitutional Court Act.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu v bagatelní věci je zjevně neopodstatněná, pokud stěžovatel pouze tvrdí věcnou nesprávnost bez prokázání extrémního vybočení ze standardů právního posouzení.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint admissibility obviously unfounded complaint civil procedure fair process substantive error claim bagatelní věci threshold

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Tím soud porušil právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele DT COMPACT, s. r. o., se sídlem Havlíčkova 129/15, 602 00 Brno, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. prosince 2008, č. j. 10 C 161/2008-45, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Břeclavi napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti žalovanému A. F., kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 1.013 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již nabyla postoupením. Podle soudu bylo prokázáno, že žalovanému nebylo před zahájením soudního řízení doručeno oznámení o postoupení pohledávky a nestalo se tak ani v jeho průběhu; s poukazem na § 524 odst. 1 a § 526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, pak soud uzavřel, že při absenci tohoto právního úkonu není žalovaný dosud povinen stěžovateli plnit. Uplatnění nároku na zaplacení pohledávky za situace, kdy žalovaný jako dlužník neví, že stěžovatel je jeho věřitelem a nebyla mu tak dána ani možnost "novému" věřiteli dluh dobrovolně uhradit, je navíc podle něj i v rozporu s dobrými mravy.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že okresní soud "použil a vyložil obecnou právní normu v extrémním rozporu s tím, jak tento předpis je a má být konsensuálně aplikován a interpretován, a jeho závěry tak nesou jednoznačné prvky "libovůle či dokonce svévole"; též tvrdí, že soud napadené rozhodnutí "vystavěl na zcela nedostatečném a nepřesvědčivém odůvodnění". Tím soud porušil právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele nelze akceptovat především závěr o právní neúčinnosti smlouvy vůči žalovanému, neboť ke změně na straně oprávněného došlo již účinností smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž vědomost (či jeho nevědomost) dlužníka o tomto úkonu nemá vliv na postavení nového věřitele a jeho právo soudně uplatnit svoji pohledávku vůči dlužníkovi; z týchž důvodů pak nelze mít pochybnosti ani o jeho aktivní legitimaci. Oporu v právních předpisech nelze nalézt ani pro povinnost stěžovatele vyzvat před podáním žaloby dlužníka "za všech okolností k zaplacení", a dát mu tak "v každém případě prostor k mimosoudní úhradě jeho dluhu".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že obsahově naprosto totožnou ústavní stížnost stěžovatele řešil ve věci

sp. zn. III. ÚS 578/09

. Ani ve stávající věci nemá důvod se od závěrů obsažených v citované věci odchylovat, neboť po skutkové i právní stránce se jedná o zcela shodné případy.

Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 185/98

,

III. ÚS 200/05

,

IV. ÚS 8/01

,

II. ÚS 436/01

,

IV. ÚS 502/05

).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatel námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikuje výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je tedy spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší.

Obecný soud napadené rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnil, a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Důvod zamítnutí žaloby, spočívají (ve své podstatě) v její pouhé "předčasnosti", nezakládá ostatně pro stěžovatele, resp. jím uplatněný nárok, finálně fatální důsledky.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu