Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 602/09 ECLI:CZ:US:2009:1.US.602.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court jurisdiction and evidence rules. The court finds no violation of fundamental rights. The complaint is rejected as unfounded. The court ruled that lower courts did not act arbitrarily. The decision upholds the lower courts' rulings. The case concerns a lease agreement dispute. The outcome is a dismissal of the appeal.

Numero d'incarto I.ÚS 602/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the appellant against the Supreme Court's refusal to grant leave to appeal. The appellant argued that lower courts arbitrarily applied simple law, ignored proposed evidence, and violated fundamental rights regarding the interpretation of a settlement agreement. The court determined that the lower courts' decisions were sufficiently reasoned and did not exhibit judicial arbitrariness, thus failing to infringe upon the appellant's protected rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court's function is limited to reviewing violations of fundamental rights, and it does not act as a further instance of ordinary review, meaning decisions are only unconstitutional if they involve judicial arbitrariness or a clear violation of constitutional rights.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal judicial arbitrariness review fundamental rights protection settlement agreement validity evidence admissibility rules

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR
čl. 90 Ústavy ČR
§ 138 odst. 1 OSŘ
Jsou v dostatečném rozsahu v intencích ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ odůvodněna a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy (srov.
§ 585 odst. 1 ObčZ
2000, byl právní vztah mezi stranami vypořádán podle § 585 odst. 1 ObčZ.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem Kamenice nad Lipou, Bořetín 73, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2008, čj. 28 Cdo 5415/2007 - 322, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2007, čj. 11 Cmo 411/2006 - 284, jako soudu odvolacího. Uvedeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako soudu prvního stupně, ze dne 14. 9. 2006, čj. 13 Cm 743/2005 - 254, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zaplacení částky 758.161,- Kč s úrokem z prodlení.

Stěžovatel uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je postaveno na posouzení "Dohody o ukončení smlouvy o pronájmu stravovacího zařízení" (dále jen "Dohoda") ze dne 21. 11. 2000, jako platného a účinného právního úkonu, jehož skutečným obsahem je narovnání a vypořádání bezdůvodného obohacení mezi smluvními stranami. Nejvyšší soud se s tímto právním závěrem ztotožnil. Obecné soudy tak porušily ustanovení § 35 ObčZ, neboť postupovaly v rozporu s pravidly jazykového, systematického a teleologického výkladu. Nevzaly v úvahu obsah této dohody a vůli smluvních stran, která se jednoznačně vztahuje ke zrušení smlouvy jako absolutně neplatné. V návaznosti na stěžovatelem navržené posouzení Dohody, jako absolutně neplatného právního úkonu, obecné soudy nepřipustily důkazy jím navrhované (konkrétně výslechy tří označených svědků) k prokázání jeho tvrzení o úmyslném opomenutí formální podmínky platnosti nájemní smlouvy. Soudy rovněž blíže nezkoumaly okolnosti uzavření Dohody, ačkoliv ty přímo souvisí s posouzením její platnosti z hlediska existence svobodné vůle stěžovatele.

Zmíněná rozhodnutí obecných soudů jsou, podle stěžovatele, výsledkem svévolné aplikace jednoduchého práva. Postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR.

Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhal, proti žalovanému Agrostroj Pelhřimov, a. s., zaplacení 758.161,- Kč s příslušenstvím, původně z titulu náhrady škody. Později změnil právní důvod svého nároku na vrácení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil. Jeho skutkové závěry označil za správné, jeho právní závěry nikoli. Dospěl k závěru, že Dohodu účastníků ze dne 21. 11. 2000 je třeba, vzhledem k jejímu obsahu, považovat za dohodu o narovnání ve smyslu § 585 ObčZ. Účastníci touto dohodou řešili řadu sporných otázek - v neposlední řadě postavili najisto datum ukončení užívání stravovacího zařízení stěžovatelem. V uvedené dohodě si účastníci vzájemně výslovně potvrdili, že vůči sobě nemají žádných majetkových ani jiných nároků. Stěžovatel si musel být vědom toho, že i když užíval stravovací zařízení na základě neplatné smlouvy, bude muset za užívání zaplatit. Netvrdil ani neprokázal, že by byl k uzavření dohody o narovnání donucen. Vzhledem k uzavřené dohodě o narovnání tedy nelze žalobu stěžovatele považovat za důvodnou.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro jeho nepřípustnost. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu, že dohodou účastníků o narovnání, ze dne 21. 11. 2000, byl právní vztah mezi stranami vypořádán podle § 585 odst. 1 ObčZ. Z hlediska těchto, pro věc určujících hmotněprávních otázek, odvolací soud nepochybil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že svévolně aplikovaly jednoduché právo, skutkově nezkoumaly okolnosti uzavření Dohody o ukončení smlouvy o pronájmu stravovacího zařízení, neprovedly jím navrhované důkazy a nepostupovaly při hodnocení provedených důkazů v souladu s ústavně zaručenými právy účastníků řízení.

Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho posláním je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Podle názoru Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí v systému obecných soudů, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], napadená rozhodnutí nevykazují prvky jurisdikční libovůle (svévole), a tudíž nezasahují do shora vymezených ústavních práv stěžovatele. Jsou v dostatečném rozsahu v intencích ustanovení § 138 odst. 1 OSŘ odůvodněna a nelze v nich spatřovat rozhodování bez bližších kritérií či zásad odvozených z právní normy (srov. k této kautele jako zábraně proti svévoli nálezy

sp. zn. III. ÚS 511/02

,

III. ÚS 138/2000

,

III. ÚS 351/04

,

III. ÚS 501/04

,

III. ÚS 606/04

,

III. ÚS 151/06

,

IV. ÚS 369/06

,

III. ÚS 677/07

a další).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu