Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 150/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.150.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair trial rights after witness testimony in criminal proceedings.

Numero d'incarto III.ÚS 150/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the Supreme Court's decision. The applicant argued that general courts failed to hear witnesses, violating his right to a fair trial under the Charter of Fundamental Rights and Article 6 of the ECHR. The court found the complaint unfounded because the applicant's objections were already addressed in lower court decisions and no extreme inconsistency existed between evidence and the verdict.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 36; Article 38; Article 39; Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, Article 6: The Constitutional Court does not review the legality of general court decisions unless they violate constitutionally guaranteed rights, requiring an extreme inconsistency between evidence and the court's conclusion.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights witness testimony criminal proceedings evidence evaluation extreme inconsistency Charter of Fundamental Rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 36
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 38
Charter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 39
Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, Article 6
Act on the Constitutional Court, Section 43
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele nedošlo, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská 22, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2008 č. j. 1 To 23/2008-1716 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1254/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že obecné soudy nevyslechly v ústavní stížnosti označené svědky, neprovedly tedy úplné dokazování, v důsledku čehož stěžovatel nemohl vyvrátit případnou nepravdivost důkazů, které byly proti němu použity.

Z kopií přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2008 č. j. 35 T 1/2008-1652 uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) trestního zákona a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu odmítnuto.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je kritika nedostatků průběhu dokazování před obecnými soudy, neboť stěžovatelem navržení svědci byli vyslechnuti v procesním postavení obviněných v rámci jejich stíhání ve Slovenské republice a jejich výpovědi byly hodnoceny pouze jako součást listin, ačkoli stěžovatel trval na jejich osobních výsleších. Ústavní soud proto zkoumal, zda stěžovatelem tvrzené vady dokazování představovaly v jeho případě taková pochybení, která mohla zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout.

Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svou rozsáhlou judikaturu týkající se dokazování, resp. podmínek, za nichž přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Je tomu tak pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily a jejich právními závěry však Ústavní soud v předmětné věci neshledal.

Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sám o sobě znamenat porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, stěžovatel byl usvědčen uceleným řetězcem důkazů. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že pro jeho odsouzení stačily pouze listinné důkazy.

Ústavní soud dále konstatuje, že totožné námitky jako v ústavní stížnosti byly již součástí jeho odvolání a dovolání, přičemž Ústavní soud shledal, že jak soud odvolací, tak i soud dovolací se se všemi uplatněnými námitkami srozumitelně a v dostatečné míře vypořádaly. V dalším proto plně odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Odvolací soud přesvědčivě a jasně odůvodnil rozsah provedeného dokazování a vysvětlil, z jakých důvodů neprovedení výslechů stěžovatelem navržených svědků řízení nediskvalifikovalo. Ústavní stížnost neobsahuje žádný nosný ústavněprávní argument, je spíše žádostí o přehodnocení provedení důkazů obecnými soudy, k čemuž zásadně Ústavní soud není oprávněn.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele nedošlo, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu