Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of right to court protection in rape conviction.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant convicted of rape against the Supreme Court's decision to dismiss his appeal. The applicant argued that the prosecution's indictment was improperly altered without investigation and that evidence regarding blood samples and the victim's medical report was evaluated incorrectly by lower courts. The Court ruled that it cannot re-examine facts or evidence, noting that the Supreme Court thoroughly addressed the distinction between rape and sexual abuse and found no constitutional violation in the proceedings.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a complaint as obviously unfounded when the Supreme Court has already substantively reviewed the appeal and found no violation of the right to court protection.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. S., právně zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem Cihelní 14, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 7 Tdo 772/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2008 a doplněné dle výzvy k odstranění vad dne 4. 12. 2008, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Nejvyššího soudu sp.zn. 7 Tdo 772/2008 ze dne 16. 7. 2008 bylo podle § 265j tr. řádu zamítnulo dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008 sp.zn. 2 To 10/2008, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. 1 T 6/2007 a znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen trestným činem znásilnění dle § 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trváni šesti let se zařazením do věznice s dozorem.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesprávné je již samotné usnesení státního zástupce, které nevycházelo z trestního oznámení, bylo pozměněné a dle stěžovatelova názoru došlo bez jakéhokoliv šetření ke změně právní kvalifikace skutku. Vdaném usnesení je výpověď poškozené v rozporu s výpovědí, která je uvedena v trestním oznámení. Stěžovatel také namítá, že nebyly správně provedeny důkazy, které byly zajištěny z jeho bytu, a to konkrétně, že nebyl učiněn rozbor vzorků, které policie bez dalšího zkoumání označila jako vzorky krve.
Krajský soud v Hradci Králové se podle názoru stěžovatele nezabýval závažnými fakty uvedenými v lékařské zprávě MUDr. H. V., a to že nedošlo k defloraci poškozené a došlo k pohlavnímu zneužití, nikoliv ke znásilnění, jak je uvedeno v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, v rozsudku Vrchního soudu v Praze a v usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel také poukazuje na to, že stav poškozené, který byl popisován v lékařské zprávě MUDr. V. a MUDr. G., v žádném případě nekoresponduje se spáchaným skutkem tak, jak vypovídala poškozená.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. Zaměřil se tudíž na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, zda důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily.
V daném případě směřuje ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatele (a Nejvyšší státní zástupkyně) podle § 265j tr. řádu jako nedůvodné. V dovolání stěžovatel argumentoval zejména tím, že skutek měl být správně posouzen jako trestný čin pohlavního zneužívání dle § 242 odst. 1 tr. zákona, nikoli jako trestný čin znásilnění. Nejvyšší soud se uvedenou námitkou velmi podrobně zabýval a na str. 3 napadeného usnesení vyložil, z jakých důvodů nelze této námitce stěžovatele přisvědčit a v čem konkrétně se oba trestné činy od sebe liší. Další námitky stěžovatele posoudil dovolací soud jako jdoucí mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se týkaly skutkových zjištění a hodnocení důkazů obecnými soudy podle § 2 odst. 6 tr. řádu. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jež podle ustálené judikatury Ústavního soudu také mohou založit dovolací důvod dle citovaného ustanovení, Nejvyšší soud neshledal, což rovněž v napadeném usnesení řádně odůvodnil.
Na základě shora uvedených skutečností musí Ústavní soud konstatovat, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu