Constitutional Court dismisses taxpayer's claim that tax overpayment rules violate property rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by AG RENTA against administrative and court decisions regarding tax overpayment and execution costs. The taxpayer argued that the legal fiction of a tax decision should not apply if a separate audit was initiated, claiming this violated her property rights. The court ruled that the taxpayer failed to provide arguments proving the Supreme Administrative Court's interpretation of the tax administration law contradicted the constitutional order, ultimately finding no violation of property rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků; § 11 odst. 1 Listiny: The Constitutional Court held that the legal fiction of a tax decision does not violate property rights when the tax authority issues a decision confirming the declared tax amount, as the taxpayer did not demonstrate a contradiction between this interpretation and the constitutional order.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AG RENTA, a. s. - v likvidaci, IČ: 60 74 52 15, se sídlem v Brně, Václavská 6, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2008 č. j. 30 Ca 104/2008-74, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2008 č. j. 8 Afs 148/2006-64, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. ledna 2004 č. j. 3807/03/FŘ/130 a proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 4. března 2003 č. j. 43100/03/288914/6474, za účasti Městského soudu v Brně, Nejvyššího správního soudu, Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu Brno I jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas a řádně podanou ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. září 2008, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a finančních orgánů. Stěžovatelka má zato, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv garantovaných ústavním pořádkem, konkrétně obsažených v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí správce daně, kterým došlo k převedení části přeplatku na úhradu exekučních nákladu. Podstatou ústavní stížností je tvrzení, že fikce rozhodnutí podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků se uplatní i v případě, že bylo proti daňovému subjektu zahájeno vytýkací řízení podle § 43 téhož zákona, pokud se v následném rozhodnutí, kterým správce daně stanoví základ daně a její výši, potvrdí správnost podaného daňového přiznání. Podle § 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemusí správce daně sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření daně, neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, pokud o to daňový subjekt výslovně nepožádá nejpozději do konce příštího zdaňovacího období. Stěžovatelka tvrdí, že v takovém případě má vyměření daně správcem daně pouze deklaratorní charakter, v čehož důsledku se existence případného přeplatku musí posuzovat již od posledního dne lhůty pro podání daňového přiznání ve smyslu § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Byla-li v mezidobí nařízena exekuce k vymáhání jiné daňové povinnosti, jež nepřesahovala výši přeplatku, nelze na stěžovatelce požadovat úhradu nákladů exekuce, neboť s ohledem na existenci přeplatku nemohla být exekuce provedena oprávněně. Výklad, který by takovému rozhodnutí o vyměření daně přiznal konstitutivní účinek, a tedy který by bránil zpětnému uplatnění fikce rozhodnutí podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, by podle stěžovatelky byl přepjatým formalismem a v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť orgány veřejné moci mají povinnost se v případě zásahu do vlastnického práva daňového subjektu přiklonit k takovému výkladu, který nejméně zasahuje do ústavně garantovaných práv dotčeného subjektu.
II. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 30Ca 104/2008.
Z uvedeného spisu, napadených rozhodnutí a vyjádření účastníků řízení zjistil, že stěžovatelka přiznala a následně jí byla správcem daně vyměřena daňová povinnost na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 1997 ve výši vlastní daňové povinnosti 54 595 Kč a za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1997 ve výši vlastní daňové povinnosti 2 695 113 Kč. Tyto daňové povinnosti nebyly stěžovatelkou uhrazeny. Stěžovatelka požadovala od správce daně, aby na úhradu těchto jejích daňových povinností za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí 1997 byl využit jí v daňovém přiznání za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1995 vykázaný nadměrný odpočet ve výši 4 089 550 Kč. U uvedeného podání stěžovatelky, daňového přiznání za 4. čtvrtletí 1995, však bylo správcem daně dne 7. prosince 1996 rozhodnutím č. j. FÚ-I/1996/96-915 zahájeno vytýkací řízení podle § 43 zákona o správě daní a poplatků. Vytýkací řízení bylo správcem daně ukončeno dne 3. dubna 1997 vydáním platebního výměru č. j. 24017/97/288912/0922, jímž byla daňovému subjektu za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1995 vyměřena daňová povinnost ve výši 0 Kč. V době vyměření a splatnosti vlastní daňové povinnost za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí 1997 tedy neměl daňový subjekt u správce daně evidovaný žádný přeplatek na dani z přidané hodnoty. Dne 9. března 1998 vydal správce daně rozhodnutí, výzvu č. j. 31286/98/288912/0922, k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 2 749 708 Kč, tj. ve výši dlužné daně za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí 1997. Uvedené rozhodnutí bylo doručeno zmocněnému zástupci dne 12. března 1998 a stěžovatelce dne 16. března 1998. Dne 21. září 1998 byl správcem daně vydán exekuční příkaz č. j. 114007/98/288941/6807, přičemž z titulu tohoto rozhodnutí správce daně vznikly daňovému subjektu předmětné exekuční náklady ve výši 54 994 Kč.
Rozsudkem ze dne 17. prosince 2002 sp. zn. 30 Ca 369/2000 zrušil Krajský soud v Brně rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 13. října 1997 č. j. FŘ 2603/130/1997, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výše zmíněnému platebnímu výměru ze dne 3. dubna 1997. Na základě tohoto rozsudku žalovaný rozhodnutím ze dne 12. února 2003 č. j. 711/03/FŘ/130 změnil platební výměr tak, že se původní výše daňové povinnosti 0 Kč mění na částku nadměrného odpočtu ve výši 4 089 550 Kč, tedy stejnou částku nadměrného odpočtu, jakou vykázal žalobce v daňovém přiznání za 4. čtvrtletí 1995.
Napadeným rozhodnutím Finančního úřadu Brno I. ze dne 4. března 2003 č. j. 43100/03/288914/6474 rozhodl správce daně o žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku tak, že přeplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 582 242 Kč vrátil v částce 528 611,15 Kč. Zároveň převedl z úřední povinnosti část přeplatku ve výši 53 630.85 Kč na úhradu nedoplatku příslušenství daní, konkrétně exekučních nákladů. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 14. ledna 2004 č. j. 3807/03/FŘ/130. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka dne 15. března 2004 žalobu, které Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. března 2006 č. j. 30 Ca 89/2004-35 vyhověl. Podle názoru tohoto soudu vznikl žalobci podle § 37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, nárok na vrácení nadměrného odpočtu do třiceti dnů od jeho vyměření, s tím, že tento přeplatek měl být stěžovatelce vrácen dne 2. května 1997. Stěžovatelka proto měla v době provádění exekuce u správce přeplatek, který převyšoval u stejného správce daně evidovaný daňový nedoplatek. Vzhledem k tomu byl i exekuční příkaz ze dne 21. září 1998 nezákonný.
Proti uvedenému rozhodnutí podalo Finanční ředitelství v Brně kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem vyhověl. Tento soud dospěl k závěru, že vratitelný přeplatek vznikl stěžovatelce v důsledku vyměření nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 1995 teprve právní mocí rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 12. února 2003. V době, kdy žalobce žádal uhrazení nedoplatků na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. a 3. čtvrtletí 1997 přeplatkem na jiné dani, tedy neexistoval na jeho účtu přeplatek z titulu nadměrného odpočtu, a to z důvodu probíhajícího vytýkacího řízení. Krajský soud tak nesprávně označil exekuci vedenou správcem daně za neoprávněnou. V souladu s uvedenými závěry následně v dalším řízení Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky.
III. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k podané ústavní stížnosti. Finanční ředitelství v Brně a Nejvyšší správní soud v zásadě odkázaly na své dosavadní právní závěry, přičemž navrhly ústavní stížnost odmítnout. Krajský soud v Brně odkázal naopak na své právní závěry vyjádřené ve zrušeném rozsudku ze dne 28. března 2006, pročež navrhl vyhovět ústavní stížnosti a zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů. Vyjádření účastníků řízení zaslal Ústavní soud k replice stěžovatelce, která na ně reagovala svým podáním ze dne 26. listopadu 2008, jímž setrvala na svých stížnostních námitkách.
IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Před vlastním posouzením jednotlivých námitek stěžovatelky Ústavní soud předesílá, že podle své ustálené judikatury není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřazeným. Platí to samozřejmě i pro oblast správního soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy), proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, a to jak hmotného, tak procesního. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavněprávní argumentace stěžovatelky směřuje k zásahu do jejího vlastnického práva v důsledku nerespektování čl. 4 odst. 4 Listiny ze strany účastníků řízení. K tomu mělo dojít v důsledku neaplikování § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků v dané věci, přestože správce daně vyměřil ve vytýkacím řízení stěžovatelce stejnou daňovou povinnost, jež byla deklarována v daňovém přiznání. K uvedené otázce se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil Nejvyšší správní soud, když dospěl k závěru, že "zahájením vytýkacího řízení dochází k nevyměření daně, a tudíž nevzniká ani nadměrný odpočet, a tím pádem ani přeplatek na dani, a to do doby, než je zjištěno, resp. rozhodnuto, že si daňový subjekt nárokuje nadměrný odpočet oprávněně. Jestliže tedy správce daně v zahájeném vytýkacím řízení dospěje k závěru, že nadměrný odpočet byl daňovým subjektem nárokován neoprávněně, resp. že skutečnosti, které daňový subjekt uvedl ve svém daňovém přiznání, nemají oporu ve skutkových zjištěních, vyměří daňovému subjektu daňovou povinnost v jiné výši a to platebním výměrem. Platební výměr však správce daně vydává i v případě, kdy ve vytýkacím řízení dospěje k závěru, že daňová povinnost daňového subjektu by měla být nižší než deklarovaná daňovým subjektem v jeho daňovém přiznání či měla být stejná. Zahájí-li správce daně vytýkací řízení dle § 43 zákona o správě daní a poplatků, absolutně tímto úkonem vyloučí možnost aplikace § 46 odst. 5 cit. zákona, tj. vyměření daně za pomoci fikce. Je proto nerozhodné, s jakým výsledkem správce daně ukončí vytýkací řízení, neboť je vždy povinen o této skutečnosti vyrozumět daňový subjekt platebním výměrem, a to zejména z důvodu právní jistoty daňového subjektu. Až vydání platebního výměru je skutečností rozhodnou pro vlastní vyměření daně, tj. z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty pro vznik nadměrného odpočtu." (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. března 2007, č. j. 7 Afs 10/2006-57)
Ústavní soud neshledal, že by setrvání obecných soudů na uvedeném právním závěru v dané věci představovalo porušení základního práva stěžovatelky. Vznik přeplatku a z něho vyplývající nároky stěžovatelky jako daňového subjektu byly vázány na příslušné rozhodnutí správce daně o vyměření daně. Je tomu tak i v případě, že je daňová povinnosti vyměřena na základě fikce rozhodnutí podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Uvedené ustanovení zjednodušuje vyměřovací základ, neboť kromě fikce rozhodnutí zakládá i fikci doručení tohoto rozhodnutí. Toto zjednodušení sleduje účel hospodárnosti řízení, jenž ale obstojí z hlediska procesních práv daňového subjektu ve vyměřovacím řízení právě z toho důvodu, že je v něm v úplném rozsahu přisvědčeno výši daňového základu a daně tak, jak jej uvedl daňový subjekt. Z § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků plyne, že správce daně může rozhodnout, že se rozhodnutí o vyměření daně daňovému subjektu doručí, a tedy že se fikce rozhodnutí neuplatní bez ohledu na to, zda výše daně byla v daňovém přiznání deklarována správně.
V dané věci je nesporné, že správce daně může zahájit vytýkací řízení, přičemž doručení výzvy vede k tomu, že se § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků neuplatní. Uvedený právní závěr zpochybňuje stěžovatelka pouze v případě, že výše vyměřené daňové povinnosti podle rozhodnutí o vyměření daně je stejná jako výše deklarovaná v daňovém přiznání. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka neuvedla žádný argument, jenž by vedl k právnímu závěru, že výklad Nejvyššího správního soudu ve vztahu k § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků byl v rozporu s ústavním pořádkem.
Rozhodnutím o vyměření daně dochází k ukončení vyměřovacího řízení, přičemž zákon s takovýmto rozhodnutím nespojuje účinky ex tunc pro vznik daňové povinnosti daňového subjektu. Stěžovatelka tvrdí nesprávnou aplikaci § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k právnímu posouzení existence povinnosti úhrady exekučních nákladů podle § 73a téhož zákona, a to konkrétně právního závěru o oprávněnosti exekuce. Tvrzené porušení ústavně garantovaného základního práva dovozuje v tom, že výklad učiněný obecnými soudy neumožňuje odčinění majetkové ujmy, kterou měla podle svého tvrzení utrpět stěžovatelka v důsledku nezákonnosti výše zmíněných rozhodnutí Finančního úřadu Brno I ze dne 3. dubna 1997 a Finančního ředitelství v Brně ze dne 13.
října 1997, čímž tento výklad vybočuje z mezí vyplývajících z čl. 4 odst. 4 Listiny pro omezení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka tím ale přehlíží, že ke vzniku povinnosti úhrady exekučních nákladů došlo z důvodu nesplnění její daňové povinnosti a jejího následného vymáhání. Posouzení zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 13. října 1997, jakož i související otázka správnosti právního závěru o existenci přeplatku, tedy neměla význam z hlediska posouzení oprávněnosti exekuce.
Právní závěr o nezákonnosti tohoto rozhodnutí, jenž následně učinil Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 17. prosince 2007, mohl mít z hlediska odčinění majetkové újmy právní význam pouze pro posouzení případného nároku stěžovatelky na náhradu škody, příp. nemajetkové ujmy, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkone veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Ústavní soud tedy v dané věci neshledal porušení základního práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pročež ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu