Constitutional Court dismisses constitutional complaints as manifestly unfounded regarding civil judgment review.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two parties against civil judgments from the Supreme Court and City Court in Prague. The complainants argued that lower courts violated their rights to court protection and a fair trial by inadequately assessing evidence and facts. The Court rejected these claims, ruling that the lower courts properly applied the principle of free evaluation of evidence and that the complaints lacked constitutional significance.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are manifestly unfounded when they merely reiterate arguments already presented in ordinary proceedings without raising new constitutional issues.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1. J. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem v Praze 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 9. 2008 č. j. 33 Odo 804/2006-260 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2006 č. j. 14 Co 677/2005-212, a 2. L. S., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem v Praze 2, Římská 32, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 9. 2008 č. j. 33 Odo 804/2006-260, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel navrhuje zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se jako žalobkyně domáhala na stěžovateli (bratru stěžovatelky) jako žalovaném zaplacení částky 2 931 700,- Kč s příslušenstvím. Svou žalobu opírala o skutečnost, že spolu se stěžovatelem jako osoby oprávněné podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění v té době platném, požádali osobu povinnou o vydání nemovitosti, která byla v minulosti odňata jejich prarodičům. K jednání ve věci zmocnila stěžovatele, který vzal žalobu o vydání pozemku zpět a sám uzavřel s povinnou osobou mimosoudní dohodu a vydaný pozemek prodal za 5 863 400,- Kč. Polovinu kupní ceny jí odmítl vydat, přestože se dohodli, že v případě vydání pozemku a jeho prodeje či pronájmu se vzájemně vyrovnají.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 10. 2005 č. j. 30 C 33/99-183 uznal stěžovatele povinným zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2 931 700,- Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak poté, co předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 20. června 2003 č. j. 30 C 33/99-137 Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2003 č. j. 20 Co 465/2003-153 zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 2 931 700,- Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 28. 12. 1999 do zaplacení, ohledně 18% úroku z prodlení z této částky od 30. 9. 1995 do 27. 12. 1999 a ohledně 8% úroku z prodlení z této částky od 28. 12. 1999 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl.
Stěžovatel i stěžovatelka podali proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá výrok odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství žalované částky. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vyzvala stěžovatele k plnění řádně teprve žalobou a prodlení stěžovatele nastalo až dnem 28. 12. 1999. Tvrdí, že stěžovatele vyzvala k plnění již dříve a dokládá to existencí dopisu právního zástupce stěžovatele ze dne 17. 12. 1998, který potvrzoval její výzvu. Nárok na úrok z prodlení jí přísluší nejpozději ode dne 17. 12. 1998. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud "nezhojil" tento nedostatek v rozsudku odvolacího soudu, napadá i rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání.
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu. Argumentuje především tím, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil právní povahu listiny, označené jako "Pověření". Dovolací soud dovodil, že projev vůle účastníků směřoval k uzavření smíšené smlouvy, která obsahuje prvky smlouvy o postoupení pohledávky stěžovatelky z restitučního nároku na stěžovatele a nepojmenované smlouvy, podle níž se stěžovatel měl se stěžovatelkou v případě vydání pozemku a jeho pronájmu či prodeje "vyrovnat". S tímto výkladem stěžovatel nesouhlasí, namítá neurčitost této listiny a promlčení nároku stěžovatelky. Tvrdí, že stěžovatelka vůbec nemá nárok na zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Podle stěžovatele jsou dále mezi oběma účastníky spornými skutečnost, kdy bylo "Pověření" sepsáno, způsob a míra vyrovnání a lhůta splatnosti nároku podle "Pověření".
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti obou stěžovatelů a dospěl k závěru, že obě jsou zjevně neopodstatněné.
Podstata ústavních stížností spočívá v polemice stěžovatelů s rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatelé vznášejí námitky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a hodnocení důkazů a polemizují s právními závěry obecných soudů. Jak vyplývá z přiloženého spisového materiálu, stěžovatelé všechny své námitky již uplatnili v řízení před obecnými soudy a argumentace obsažená v ústavní stížnosti se pohybuje zcela na úrovni podústavního práva. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů, uvedenými znovu v ústavních stížnostech, a svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat a odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za dostatečně podrobná, logická a srozumitelná.
Ústavní stížnosti jsou pouze dalším vyústěním sporu stěžovatelů a výrazem jejich nesouhlasu s výsledkem řízení před obecnými soudy. Svými ústavními stížnostmi tak staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné instance v systému obecných soudů a dalšího arbitra při řešení jejich sporu. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal nic, co by jí dalo ústavněprávní rozměr.
Námitkám ani jednoho ze stěžovatelů ohledně porušení jejich práva na spravedlivý proces nelze přisvědčit, neboť obecné soudy v řízení postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Výše uvedenému odpovídá i judikatura Ústavního soudu, z které vyplývá, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález
III. ÚS 23/93
, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 41 (45-46)]. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní, jenž do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů nezasáhl.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelů, jak tvrdili v ústavních stížnostech, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu