Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 427/09 ECLI:CZ:US:2009:1.US.427.09.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint because the applicant failed to exhaust ordinary appeal remedies first.

Numero d'incarto I.ÚS 427/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the administrator of the Veltel bankruptcy estate against lower court rulings. The applicant had filed an appeal to the Supreme Court before submitting the constitutional complaint, creating a conflict between two parallel legal proceedings. The court determined that the constitutional complaint was premature because the applicant had not yet exhausted all available ordinary legal remedies as required by law.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; The principle of subsidiarity requires that constitutional complaints be filed only after all ordinary legal remedies have been exhausted, unless specific statutory exceptions apply.

Parole chiave

Generato dall'IA
principle of subsidiarity exhaustion of remedies constitutional complaint admissibility ordinary appeal remedies premature filing Czech Constitutional Court legal hierarchy

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
Stěžovatel tedy nebyl povinen pro splnění podmínky vyčerpání všech opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
čl. 83 Ústavy
Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Zůzy, správce konkursní podstaty úpadce VELTEX, spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem v Praze, Kroftova 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008, č. j. 13 Cmo 239/2008-250, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, č. j. 58 Cm 146/2005-212, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 2. 2009 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.

K žádosti Ústavního soudu o předložení předmětného soudního spisu bylo Městským soudem v Praze dne 30. 3. 2009 sděleno, že stěžovatel podal proti ústavní stížnosti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání a věc tedy byla předložena k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu ČR. Dotazem u Městského soudu v Praze bylo dále zjištěno, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci dne 30. 12. 2008, přičemž dovolání bylo stěžovatelem podáno dne 9. 1. 2009, tedy před podáním ústavní stížnosti. Je tedy zřejmé, že tak v dané situaci došlo k souběhu dvou právních řízení, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadeného rozsudku (ústavní stížnosti a dovolání).

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. O takový případ se jedná i v právní věci stěžovatele.

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovateli dostalo poučení o opravných prostředcích, z něhož vyplývá, že proti předmětnému rozsudku Vrchního soudu v Praze není přípustné dovolání, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel tedy nebyl povinen pro splnění podmínky vyčerpání všech opravných prostředků před podáním ústavní stížnosti podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel této možnosti přesto využil, běh lhůty k případnému podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla nepřípustným dovoláním napadena. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze přitom předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ust. § 75 odst. 2 cit. zák.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2009

Ivana Janů

soudce zpravodaj