Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of admissibility regarding civil property dispute interpretation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against a Supreme Court decision in a civil property dispute. The applicant argued that courts erred in calculating unjust enrichment by ignoring potential commercial use of the land, but the Court found no procedural violation. The Court ruled that it is not a court of appeal for interpreting ordinary law and only intervenes when such interpretation violates fundamental rights through extreme excess or arbitrariness, which was not demonstrated here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint for obvious lack of admissibility when the applicant merely requests a different interpretation of ordinary law without demonstrating a violation of fundamental rights through extreme interpretive excess or arbitrariness.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9. 2008 č. j. 33 Odo 1669/2006-129, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se vrací z účtu Ústavního soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč.
Odůvodnění
Ústavní stížností napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9. 2008 č. j. 33 Odo 1669/2006-129, když tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci vyplývá, že právní předchůdkyně stěžovatele podala žalobu proti Městu Pec pod Sněžkou na zaplacení částky 207 450,- Kč s příslušenstvím za užívání jejích pozemků. Prvostupňový soud věc právně kvalifikoval jako nárok z bezdůvodného obohacení a vyhověl žalobě (za použití důkazu - znaleckého posudku) co do částky odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase, tedy co do částky odpovídající prospěchu obohaceného. Ve zbývající části soud žalobu zamítl.
Právní předchůdkyně stěžovatele podala odvolání proti zamítavému výroku a proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 6. 2006 č. j. 19 Co 576/2005-107 napadené prvostupňové výroky potvrdil, ztotožnil se se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu.
Právní předchůdkyně stěžovatele podala dovolání z dovolacího důvodu dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 17. 9. 2008 č. j. 33 Odo 1669/2006-129 odmítl. Ohledně postupu při určení výše bezdůvodného obohacení poukázal na svou předchozí judikaturu s tím, že nižší soudy učinily správné právní závěry.
Stěžovatel, podobně jako v předchozím řízení jeho právní předchůdkyně, v ústavní stížnosti namítl, že soudy měly určit výši bezdůvodného obohacení vycházeje ze stavu, který byl před zabráním a zastavěním pozemků, neboť pokud by pozemky nebyly zastavěny pozemní komunikací, byly by (právní předchůdkyní stěžovatele a později i stěžovatelem) užívány zajisté komerčním způsobem, když jde o pozemky téměř v centru Pece pod Sněžkou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel opakuje námitky, které byly vzneseny již v řízení u obecných soudů. V podstatě se domáhá, aby Ústavní soud jiným způsobem vyložil podústavní právo a na tomto podkladě byl stěžovateli přiznán vyšší peněžní nárok z bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud však není další instancí obecného soudnictví a není povolán k výkladu podústavního práva, naopak je orgánem ochrany ústavnosti, který je oprávněn zasáhnout do činnosti orgánů veřejné moci pouze v případě porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jde-li o výklad podústavního práva, může Ústavní soud zasáhnout pouze pokud je zásah do základních práv založen porušením některé z norem podústavního práva v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jež zjevně a neodůvodněně vybočuje ze standardů výkladu soudní praxí respektovaných (interpretační libovůle).
V dané věci však stěžovatelem namítanému porušení práva na spravedlivý proces nelze přisvědčit. O interpretační exces, nepředvídatelnost rozhodnutí vydaných obecnými soudy či libovůli zde nejde. Všechny tři soudy obecného soudnictví své právní závěry rovněž dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Nad rámec je možno uvést, že soudy se zabývaly také tvrzením o možném komerčním využití daných pozemků (sjezdová trať), a to s ohledem na skutečnosti uvedené o umístění daných pozemků ve znaleckém posudku. Lze tedy konstatovat, že námitky stěžovatele nenasvědčují porušení práva na spravedlivý proces v rovině ústavněprávní, proto Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Pokud jde o právo na projednání věci veřejně a v přiměřené lhůtě, k tomuto stěžovatel v ústavní stížnosti ničeho dalšího neuvedl a Ústavní soud se proto touto námitkou nemohl zabývat; námitky tohoto druhu ostatně nevyplývají ani z odůvodnění rozhodnutí v dané věci.
Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu současně s ústavní stížností také soudní poplatek formou kolkové známky ve výši 1 000,- Kč. Řízení o ústavní stížnosti dle zákona o Ústavním soudu však nepodléhá poplatkové povinnosti. Ústavní soud proto rozhodl ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, tak, že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu