Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 630/09 ECLI:CZ:US:2009:4.US.630.09.1 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed for non-exhaustion of remedies as final court decision was not challenged.

Numero d'incarto IV.ÚS 630/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings regarding a debt dispute. The applicant failed to challenge the Supreme Court's decision, which was the final judicial remedy available under Czech law. The court ruled that the principle of subsidiarity requires exhausting all ordinary and extraordinary legal remedies before seeking constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Zákon o Ústavním soudu § 75 odst. 1; Zásada subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu vyžadují vyčerpání všech procesních prostředků, včetně rozhodnutí o posledním opravném prostředku, před podáním ústavní stížnosti.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies subsidiarity principle constitutional complaint final judicial decision legal hierarchy procedural exhaustion Czech constitutional law

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Španělská 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 182/2007-61 ze dne 20. září 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 125/2006-44 ze dne 15. ledna 2007 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 jejího Dodatkového protokolu č. 1, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a z připojených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem č. j. 5 C 125/2006-44 ze dne 15. ledna 2007 zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaný T. N. (dále jen "žalovaný") byl povinen zaplatit stěžovateli částku 36.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 10.350,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 64 Co 182/2007-61 ze dne 20. září 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.010,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 3257/2008-84 ze dne 18. listopadu 2008 odmítl a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.010,- Kč.

Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti jak ve výroku usnesení obsaženo, když vyšel z následující argumentace.

Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu ust. § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V citovaném ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, když ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (viz nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.

Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil.

Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž přísluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.

Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, by vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by takové rozhodnutí zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. V jedné věci by totiž mohla existovat dvě různá rozhodnutí přezkumu dané věci, což lze z pohledu právní jistoty považovat za výrazně nežádoucí stav. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (srov. obdobně usnesení

sp. zn. IV.ÚS 146/96

a

sp. zn. IV.ÚS 58/95

a dále též např. usnesení

sp. zn. III.ÚS 598/01

,

sp. zn. I.ÚS 649/04

,

sp. zn. II.ÚS 78/05

,

sp. zn. III.ÚS 323/05

,

sp. zn. III.ÚS 2950/07

nebo

sp. zn. II.ÚS 2131/08

).

V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura) nenapadl usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3257/2008-84 ze dne 18. listopadu 2008, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele na úhradu jeho nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2009

Vlasta Formánková

soudkyně zpravodajka