Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair process in marital property dispute over bank account withdrawal.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower court rulings in a marital property dispute. The applicant argued that the withdrawal of funds from a joint account without explicit spousal consent violated fair trial principles, claiming the transfer of the passbook implied consent. The court found no discrepancy between the evidence and the lower courts' factual findings, noting that the bank's rules allowed any holder with the passbook and password to access funds, and the applicant failed to prove procedural violations.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint if the applicant fails to demonstrate a discrepancy between the evidence and the lower courts' factual findings or a violation of constitutional guarantees of fair trial.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. Ž., zastoupené JUDr. Evou Novákovou, advokátkou, AK Křenová 65a, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2008 č. j. 22 Cdo 2437/2008-323 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2008 č. j. 17 Co 17/2005-356 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její civilní věci s odůvodněním, že jimi došlo k porušení zásad spravedlivého procesu podle článku 90 Ústavy a dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 6. 10. 2004 č. j. 12 C 898/99-276 ve věci vypořádání společného jmění stěžovatelky a žalobce ve výroku pod bodem III. uložil stěžovatelce, aby žalobci zaplatila částku 26.503,50,- Kč. Soud dospěl k závěru, že šlo o peníze patřící do výlučného vlastnictví žalobce a pokud je stěžovatelka vybrala z vkladní knížky a uložila na svůj účet v situaci, kdy nebylo prokázáno, že by jí je žalobce daroval, nabyla majetkový prospěch plněním bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2008 č. j. 17 Co 17/2005-356 rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II. rozsudku). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2008 č. j. 22 Cdo 2437/2008-323 dovolání stěžovatelky proti výroku II. odvolacího soudu zamítl. Nejvyšší soud připustil dovolání pro posouzení právního vztahu mezi manžely, z nichž jeden provede bez souhlasu druhého výběr z bankovního účtu, na kterém jsou uloženy výlučné finanční prostředky druhého, a použije je pro vlastní potřebu. Dle názoru dovolacího soudu má druhý manžel právo na úhradu vybraných prostředků; vzhledem k tomu, že jde o způsob nabytí hodnot, který není právním řádem uznáván, nelze vyloučit možnost takto získaný majetkový prospěch kvalifikovat i jako bezdůvodné obohacení získané z nepoctivých zdrojů.
Stěžovatelka v rozhodování odvolacího a dovolacího soudu shledává očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených před obecnými soudy a právními závěry, které z nich soudy vyvodily. Vkladní knížka, na níž byly uloženy výlučné finanční prostředky žalobce, byla vedena na jeho jméno a vinkulována jeho heslem. Žalobce pak vkladní knížku převedl na stěžovatelku a změnil heslo, následně stěžovatelka peníze vybrala a použila na provoz domácnosti. Stěžovatelka je přesvědčena, že souhlas žalobce k výběru peněz nepotřebovala, neboť převedením vkladní knížky na stěžovatelku projevil žalobce souhlas s tím, aby s uloženými finančními prostředky svobodně a neomezeně disponovala.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález,
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
, dostup. na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud podrobil rozsudek Nejvyššího soudu přezkumu podle výše naznačených kritérií a dospěl k názoru, že žádná z výše uvedených situací odůvodňující kasační zásah v projednávané věci nenastala. Dovolací soud své právní závěry logickým a srozumitelným způsobem vysvětlil, pročež není možno je hodnotit jako svévolný výklad podústavního práva vybočující z obecně přijímaných interpretačních standardů.
Namítá-li stěžovatelka očividný rozpor mezi skutkovými a právními závěry v její věci, Ústavní soud tvrzenou diskrepanci nenalezl. Z obsahu výhrad uvedených v ústavní stížnosti je patrno, že pokud jde o existenci souhlasu žalobce s použitím jeho výlučných prostředků stěžovatelkou, má stěžovatelka spíše na mysli nesprávnost hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění.
Nejvyššímu soudu není možno vytýkat, že se přidržel skutkových závěrů učiněných soudy nižších instancí; dovolací soud postupoval plně v intencích zákona, když správně odkázal na ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že v případě připuštění dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je povinen vycházet ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
K dokazování před nalézacím a odvolacím soudem je pak nutno poznamenat, že Ústavní soud v něm neidentifikoval žádné vady, které by měly za následek porušení kautel ústavnosti. Oba soudy vyslechly účastníky řízení ke sporné otázce, nalézací soud pak provedl řadu důkazů listinami a výslechem navržených svědků. Přijaté závěry o rozhodných skutkových okolnostech projednávané věci pak korespondují s provedenými důkazy a nelze je mít za extrémní a svévolné. K tvrzení stěžovatelky o nespornosti faktu, že žalobce osobně navštívil peněžní ústav a převedl vkladní knížku na stěžovatelku, v důsledku čehož měla být stěžovatelka oprávněna volně disponovat s vkladem bez jeho souhlasu, se patří upozornit, že žádný z důkazů směřující k prokázání takového tvrzení v řízení před obecnými soudy proveden nebyl. Naopak je vhodné věnovat pozornost vyjádření České spořitelny, že se jednalo o vkladní knížku na doručitele vinkulovanou heslem (srov. č. l. 341), přičemž platí, že u vkladních knížek na doručitele nezkoumá peněžní ústav při založení ani při dalších dispozicích s vkladem, kdo je vkladatelem, popř. kdo vkladní knížku předkládá, přičemž nakládat s vkladem je oprávněn každý, kdo předloží vkladní knížku a zná heslo. Z uvedeného je patrno, že žalobce změnu jména na vkladní knížce nemusel provést sám, ale mohla ji učinit ta osoba, která měla vkladní knížku ve svém držení (tedy i stěžovatelka).
Z výše vyloženého je patrno, že stěžovatelce se nezdařilo prokázat porušení jí ústavně zaručených práv a svobod, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu