Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2692/08 ECLI:CZ:US:2009:3.US.2692.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as manifestly unfounded, rejecting review of general courts' evidence assessment.

Numero d'incarto III.ÚS 2692/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint as manifestly unfounded. The petitioner argued that lower courts incorrectly denied a retrial request based on new witness testimony, claiming general courts lack authority to decide on guilt in such scenarios. The court ruled that it cannot act as a super-review instance to re-evaluate evidence or factual findings made by ordinary courts.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not review the substantive correctness of general court decisions or re-evaluate evidence unless there is an extreme inconsistency with proven facts.

Parole chiave

Generato dall'IA
manifestly unfounded complaint evidence assessment review super-review instance free evaluation of evidence constitutional complaint dismissal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 283 písm. d) trestního řádu
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným usnesením krajského soudu byl podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu řízení ve věci vedené u stejného soudu pod sp.
§ 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však vrchní soud podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu usnesením, jak je zmíněno výše, zamítl.
§ 278 odst. 1 trestního řádu
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily naplnění podmínek obnovy řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu, přičemž argumentuje novým důkazem - svědeckou výpovědí J.
§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
čl. 83 Ústavy České republiky
čl. 91 Ústavy České republiky
83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
§ 2 odst. 6 trestního řádu
Tak tomu v posuzované věci nebylo, neboť se obecné soudy shora uvedeným důkazem řádně, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu zabývaly a následně podrobně zdůvodnily, proč důvody obnovy řízení ve smyslu § 278 odst.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Jitkou Suškovou, advokátkou v Teplicích, U Soudu 7, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2008 č. j. 3 Nt 107/2008-40 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 č. j. 3 To 82/2008-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2008 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 16. 1. 2009 učiněnou prostřednictvím stěžovatelovy právní zástupkyně, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 č. j. 3 To 82/2008-52, jakož i jemu předcházejícího usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2008 č. j. 3 Nt 107/2008-40, a to pro porušení čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, výše označeným usnesením krajského soudu byl podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu řízení ve věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. 1 T 40/98. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však vrchní soud podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu usnesením, jak je zmíněno výše, zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 20. 8. 2008 podal návrh na povolení obnovy řízení, v němž navrhl provést důkaz výslechem svědka J. K. Tento svědek měl dosvědčit nepravdivost výpovědi spoluobžalovaného L. R., která prý byla jediným důkazem usvědčujícím stěžovatele z trestného činu (dle § 140 odst. 2 trestního zákona), pro nějž byl odsouzen. Přestože měly být splněny podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť na základě tohoto nového důkazu, jehož existence má být dle stěžovatele nepochybná, mohl prokázat svou nevinu, krajský soud jeho návrhu nevyhověl. V návaznosti na to stěžovatel vyslovuje názor, že obecným soudům nepřísluší v daném řízení rozhodovat o tom, zda by byl v obnoveném řízení opětovně uznán vinným, či nikoliv. Soudy mohou pouze posoudit existenci možnosti jiného rozhodnutí o vině, přičemž v daném případě je prý tato možnost zřejmá.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření krajského a vrchního soudu k ústavní stížnosti. Tyto soudy v podstatě jen odkázaly na jimi vydaná rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti či právní argumentaci, nepokládal Ústavní soud za nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily naplnění podmínek obnovy řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu, přičemž argumentuje novým důkazem - svědeckou výpovědí J. K. a vyslovuje nesouhlas s tím, jak byl obecnými soudy vyhodnocen.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích však opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).

Jak patrno z příslušného soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, a odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy (konkrétně krajský soud) provedly stěžovatelem navržený důkaz, kdy svědka J. K. v přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce vyslechly, umožnily stěžovateli klást tomuto svědkovi otázky, následně tento důkaz zhodnotily samostatně a ve spojení s dříve známými skutečnostmi a důkazy a shledaly, že by jiné rozhodnutí (o stěžovatelově vině) odůvodnit nemohl. Své úvahy, na jejichž základě k tomuto závěru dospěly, pak obecné soudy podrobně rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak plyne již z výše uvedených principů, Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval. Výjimku pro ingerenci Ústavního soudu do tohoto hodnotícího procesu pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní závěry) soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tak tomu v posuzované věci nebylo, neboť se obecné soudy shora uvedeným důkazem řádně, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu zabývaly a následně podrobně zdůvodnily, proč důvody obnovy řízení ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu neshledaly. Ústavní soud se za této situace necítí oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.

Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu