Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding detention proceedings and legal aid rights in psychiatric hospitalization cases.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging lower court decisions on her detention and legal representation. The applicant argued that she was detained involuntarily and that her appointed guardian failed to protect her procedural rights during the appeal process. The court found no violation of constitutional rights because the lower courts correctly terminated proceedings based on the patient's voluntary admission declaration, and the complaint regarding the guardian lacked evidence of procedural failure.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if they fail to demonstrate a violation of constitutional rights or are clearly unfounded based on established facts and legal reasoning.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. P., zastoupené JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 8. 2008 č. j. 59 Co 342/2008-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2008 a k výzvě soudu doplněnou dne 14. 12. 2008, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 8. 2008 č. j. 59 Co 342/2008-30, jímž mělo být zasaženo do jejích práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na právní pomoc v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Nekvalifikovaným doplněním ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 2. 12. 2008, se stěžovatelka domáhá také zrušení usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13.
Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 7 L 38/2008, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Kroměříži zahájil na základě oznámení Psychiatrické léčebny v Kroměříži ze dne 15. 4. 2008 řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče. Usnesením ze dne 17. 4. 2008 byl stěžovatelce ustanoven opatrovník. Usnesením ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13 pak okresní soud rozhodl o tom, že převzetí umístěné bylo v souladu se zákonem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 5. 2008, když proti němu žádný z účastníků nepodal odvolání.
V řízení bylo dále jednáno o vyslovení přípustnosti dalšího držení stěžovatelky v ústavu. Dne 23. 4. 2008 psychiatrická léčebna soudu oznámila, že stěžovatelka podepsala dne 22. 4. 2008 za přítomnosti dvou svědků prohlášení o dobrovolném vstupu. Okresní soud poté dne 14. 5. 2008 pod č. j. 7 L 38/2008-20 vydal usnesení, jímž řízení zastavil. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 18. 8. 2008 č. j. 59 Co 342/2008-30 tak, že rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Konstatoval, že dobrovolným vstupem odpadl důvod pro pokračování v dalším řízení.
Usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení a potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka kvalifikovanou ústavní stížností, v níž namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že v psychiatrické léčebně byla umístěna nedobrovolně. Obecným soudům bylo známo, že v řízení není schopna dostatečně dobře hájit svá práva, přesto v řízení konaly, jako kdyby byla účastníkem řízení s plnohodnotným chápáním celé věci a s otevřenou škálou prostředků k hájení svých práv. Dle jejího názoru ustanovený opatrovník o její práva dostatečně nedbal. Odvolání sepsala a podala sama, aniž by se k němu opatrovník vyjádřil. Stěžovatelka dále namítá, že odvolací soud se dopustil nepřezkoumatelného hodnocení důkazů a přijal právní závěr, který je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem i logikou věci. Dle ní se odvolací soud mýlí, pokud tvrdí, že je jedno, proč podepsala souhlas s dobrovolným vstupem. Je přesvědčena, že dobrovolnost souhlasu měl důkazně přezkoumat. Pokud tak neučinil, dopustil se svévole. I kdyby však stěžovatelka souhlas udělila, její další vystupování v řízení svědčí o tom, že se svým pobytem v léčebně nesouhlasí. Výklad práva ve smyslu, že souhlas s umístěním ve zdravotnickém zařízení je neodvolatelný, je dle ní v rozporu s čl. 8 odst. 6 Listiny, který je nutno vykládat tak, že se vyžaduje neustálý souhlas umístěného s pobytem v zařízení.
V doplnění ústavní stížnosti, které sepsala sama stěžovatelka, a které je po obsahové stránce shodné s kvalifikovaným odůvodněním stížnosti, navrhuje zrušit i usnesení Okresního soudu v Kroměříži, kterým bylo rozhodnuto o tom, že převzetí umístěné je v souladu se zákonem.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13, jímž bylo rozhodnuto o tom, že převzetí stěžovatelky bylo v souladu se zákonem, je nepřípustná, a ve zbytku je zjevně neopodstatněná.
Pokud se týká dodatečně samotnou stěžovatelkou napadeného usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13, které bylo stěžovatelce doručeno dne 28. 4. 2008 a jejímu opatrovníku dne 24. 4. 2008, toto rozhodnutí lze napadnout ve lhůtě patnácti dnů od jeho doručení odvoláním. Z obsahu spisového materiálu však vyplývá, že odvolání podáno nebylo a rozhodnutí tak nabylo právní moci. Odvolání je přitom řádným opravným procesním prostředkem, jehož vyčerpání je základním předpokladem pro podání ústavní stížnosti (srov. ustanovení § 75 odst. 1 a § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost v části, napadající pravomocné usnesení soudu prvního stupně, je tedy nepřípustná. Vzhledem k tomuto závěru by bylo nadbytečné činit úkony k odstranění vad - absence kvalifikovaného sepsání této části ústavní stížnosti.
Ústavní soud se tedy zabýval toliko důvodností vydání napadeného usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, a navazujícího potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu.
V této souvislosti stěžovatelka tvrdí, že je v psychiatrické léčebně držena protiprávně (nedobrovolně) a bez řádného soudního procesu. S jejími námitkami se však nelze ztotožnit.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, držení stěžovatelky v psychiatrické léčebně bylo předmětem řádného soudního řízení, upraveného v ustanovení § 191a a násl. občanského soudního řádu. Na základě oznámení ústavu zahájil soud z úřední povinnosti řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatelky do ústavu zdravotnické péče (§ 191b odst. 1 o. s. ř.), a pro toto řízení jí ustanovil opatrovníka - advokáta, kterého si stěžovatelka sama vybrala (§ 191b odst. 2 o. s. ř.). Poté provedl v souladu s § 191b odst. 3 o. s. ř. dokazování (vyslechl stěžovatelku a její ošetřující lékařku a provedl znalecký posudek z oboru zdravotnictví - psychiatrie, vypracovaný znalcem MUDr. J. Z.) a usnesením rozhodl, že k převzetí došlo ze zákonných důvodů (§ 191b odst. 4 o. s. ř.). Protože dle závěrů znaleckého posudku byla stěžovatelka schopna pochopit význam a smysl soudního řízení a rozhodnutí, toto usnesení doručil nejen ustanovenému opatrovníku, ale i samotné stěžovatelce spolu s písemným poučením stěžovatelky o jejích procesních právech a povinnostech. V rámci řízení o přípustnosti dalšího držení, poté, co obdržel prohlášení léčebny o dobrovolném vstupu stěžovatelky, řízení podle § 103 a § 104 o. s. ř. zastavil s tím, že dobrovolným vstupem odpadl důvod pro pokračování v další fázi řízení.
Postup okresního soudu v tomto řízení i jeho rozhodnutí o zastavení řízení je plně v souladu s příslušnými ustanoveními upravujícími detenční řízení i s ustálenou soudní judikaturou a nelze jej označit za svévolný či excesivní, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu.
Stejně tak Ústavní soud neshledal žádnou libovůli v rozhodování odvolacího soudu. Ten posuzoval toliko otázku, zda byly dány podmínky pro zastavení detenčního řízení. Dle názoru Ústavního soudu se s touto otázkou vypořádal ústavně konformním způsobem. Pro závěr, že dobrovolným vstupem odpadl důvod pro pokračování ve fázi řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení v ústavu podle ustanovení § 191d odst. 1 o. s. ř., měl dostatek podkladů (písemné prohlášení stěžovatelky o dobrovolném vstupu do léčebny ze dne 22. 4. 2008, sepsané za přítomnosti dvou svědků, které koresponduje s jejím návrhem učiněným v souvislosti s vyšetřením jejího zdravotního stavu ustanoveným znalcem) a bylo by nadbytečné provádět k prověření této otázky další dokazování. Stěžovatelka ani nezpochybňuje, že by souhlas neudělila, toliko poukazuje na pohnutku, jež ji k projevenému úkonu vedla, tj. že k souhlasu byla vedena ošetřující lékařkou, která jí sdělila, že nedobrovolným pobytem nastane jeho prodloužení. Takovou informaci, která má reálný podklad v právní úpravě detenčního řízení, nelze hodnotit jako donucující prostředek, který by mohl zpochybnit platnost uděleného souhlasu.
Ústavní soud má za to, že samotným rozhodnutím obecných soudů o zastavení detenčního řízení nebylo zasaženo do žádných stěžovatelčiných ústavních práv. Jak bylo uvedeno výše, soudy se v rámci svého rozhodování zabývaly toliko tím, zda byly splněny podmínky pro zastavení řízení. V žádném případě se nevyslovily k neodvolatelnosti uděleného souhlasu s umístěním ve zdravotnickém zařízení. Stěžovatelka naopak může svůj souhlas kdykoli odvolat, musí tak však učinit úkonem, adresovaným příslušné léčebně, a nikoli obecnému soudu či soudu Ústavnímu.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že soudem ustanovený opatrovník dostatečně nedbal jejích procesních práv, z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by tuto námitku uplatnila v průběhu řízení před obecnými soudy, především pak ve svém odvolání. Obecné soudy tak nedostaly příležitost, aby se důvodností uvedené námitky zabývaly a případně rozhodly o zproštění jmenovaného advokáta z funkce opatrovníka a o ustanovení opatrovníka nového. Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn důvodnost této námitky přezkoumávat.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, napadající rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži ze dne 21. 4. 2008 č. j. 7 L 38/2008-13, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a v části, napadající rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 8. 2008 č. j. 59 Co 342/2008-30 ji odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
Stanislav Balík
předseda senátu