Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 300/09 ECLI:CZ:US:2009:3.US.300.09.1 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed for being filed late, as the deadline ran from the second-instance judgment, not the Supreme Court's rejection.

Numero d'incarto III.ÚS 300/09
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint because it was filed outside the statutory time limit. The applicant challenged lower court rulings regarding property restitution and document issuance, but the Supreme Court had already rejected his appeal as inadmissible. The Court determined that since the Supreme Court's rejection was based on statutory criteria rather than discretionary grounds, the 60-day deadline for the constitutional complaint expired upon delivery of the second-instance judgment, not the Supreme Court's decision.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint must be filed within 60 days of the final judicial remedy; if the final remedy is rejected for non-discretionary reasons, the deadline runs from the second-instance judgment, not the Supreme Court's decision.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint statutory time limit second instance judgment Supreme Court rejection procedural deadline discretionary grounds inadmissible appeal

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dne 5. března 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti A. d. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 4, Konstantinova 46, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 413/2007 ze dne 28. 11. 2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 15 C 296/2004 ze dne 14. 5. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, z důvodů v ní obsáhle rozvedených, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zaručovaných čl. 11, čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení čl. 4 a čl. 10 Ústavy ČR.

Jak je patrno z napadených rozhodnutí i obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4019/2008 ze dne 21. 10. 2008, byla rozsudkem soudu I. stupně shora označeným zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že "práva žalobce vůči žalovanému, vyplývající z článku VII. odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927, uzavřené mezi M. E. L. a Z. H. L., v souvislosti s 24 uměleckými předměty (v žalobě označenými) jsou platná a účinná vůči žalovanému" a dále byl zamítnut návrh stěžovatele na uložení povinnosti žalovanému vydat mu listiny v žalobě označené - dohody o vydání věcí, které byly uzavřeny žalovaným jako oprávněným a příslušnými povinnými osobami v restitučním řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žaloba stěžovatele byla soudem I. stupně zamítnuta s odvoláním na konstantní judikaturu soudů v podstatě s odůvodněním, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem stěžovatele a pokud jde o zamítnutí žaloby na vydání listin, pak s odůvodněním, že právo na vydání předmětných dokumentů neplyne stěžovateli z žádné smlouvy, která by byla uzavřena mezi účastníky nebo jejich právními předchůdci, žalovaný se k této povinnosti také nikdy nezavázal.

Odvolací soud pak shora označeným rozsudkem napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, když se zcela ztotožnil, s poukazem na soudní judikaturu naléhavého právního zájmu se týkající, se závěry soudu I. stupně stejně jako s jeho závěry o tom, že žalovaný nemá žádnou povinnost, vyplývající ať již ze smlouvy nebo z právního předpisu, vydat stěžovateli požadované doklady. Dovolání stěžovatele, které tento proti rozsudku odvolacího soudu podal, bylo pak dne 21. 10. 2008 usnesením sp. zn. 28 Cdo 4019/2008 odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.

c) o. s. ř., když dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v daném případě bylo možno přípustnost dovolání posuzovat jen podle ustanovení § 237 odst. 3 písm.

c) o. s. ř.; přitom z obsahu soudního spisu ani z dovolání stěžovatele ani z vlastních poznatků soudu nevyplývalo, že by odvolací soud v daném případě řešil svým rozsudkem některou právní otázku, která by byla rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo soudem dovolacím a nešlo ani o právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo právní otázku, jež by byla dovolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem. Toto rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4. tohoto ustanovení byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně jeho práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel ústavní stížností nenapadl a pokud jde o rozhodnutí soudů I. a II. stupně, je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost proti nim směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jím podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, kdy dovolací soud prostor pro své uvážení zjevně neměl, v daném případě splněna není. Za uvedeného stavu bylo nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 cit. zákona 60ti denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 9. 2. 2009 nebyla tato zákonná lhůta evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2009

Pavel Holländer

soudce zpravodaj