Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2275/08 ECLI:CZ:US:2009:1.US.2275.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal for unfair trial due to failure to raise procedural objections in prior appeals.

Numero d'incarto I.ÚS 2275/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a man against a family court judgment ordering alimony payments. The complainant argued that his right to a fair trial was violated because he was absent from critical hearings and claims regarding his financial situation were not properly addressed. The court ruled that procedural objections must be raised in the appeal stage, not in the constitutional complaint, and that the lower courts correctly applied the law based on evidence presented.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible if the complainant failed to raise procedural objections in the appeal proceedings.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint fair trial rights procedural objections alimony enforcement unfair trial appeal proceedings legal representation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem v Praze 2, Legerova 44, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 81/2008-215 ze dne 6. května 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 81/2008-215 ze dne 6. května 2008, jímž byl ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 261/2001-184 ze dne 3. září 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 322.000,- Kč v měsíčních splátkách po 10.000,- Kč z titulu výživného manželky. Napadeným rozhodnutím byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a § 91 zákona o rodině.

Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech.

Stěžovatel namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s majetkovými poměry a příjmy rodiny v rozhodné době.

Základní pochybení však spatřuje v tom, že ústní jednání dne 19. 6. 2007 proběhlo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv ho jeho právní zástupce z důvodu nemoci omluvil a současně také sdělil soudu, že došlo k ukončení právního zastoupení. Další termín jednání soud stanovil na 3. 9. 2007. Na toto jednání nebyl stěžovatel vůbec řádně předvolán; jednání opět proběhlo v jeho nepřítomnosti, takže neměl možnost uplatnit veškeré námitky proti žalobě na výživné manželky. Stěžovatel tvrdí, že v době, kdy bylo předvolání doručováno, se v místě bydliště nezdržoval. Poštovní zásilka byla podle jeho zjištění doručována v červenci 2007, kdy byl mimo Prahu, a proto se nemohla použít fikce doručení. Navíc se ve spise nalézá potvrzení, že byl v době od 23. 4. 2007 do 1. 10. 2007 neustále v pracovní neschopnosti. Soud tak rozhodoval v době, kdy se pro nemoc nemohl jednání účastnit. Městskému soudu byly podle tvrzení stěžovatele uvedené skutečnosti známy.

Dále stěžovatel poukázal na některé skutkové okolnosti, které nemohl v předmětném řízení uplatnit, především na majetkové poměry žalobkyně, na svůj zdravotní stav a na nemožnost zajistit si zaměstnání.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

II. Městský soud v Praze se ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti odvolal na obsah soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření tohoto soudu nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k němu ve svém rozhodnutí nepřihlížel.

III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 28 C 261/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o výživné manželky. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 28 C 261/2001-93 ze dne 18. března 2002 žalobě vyhověl. Soud prvního stupně jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, protože ač týž byl vždy řádně a včas obeslán na jeho tehdejší adresu Praha 5, Janského 2248, k jednání se nedostavil. Stěžovatel v odvolání namítal, že na adrese, na niž mu bylo doručováno, již fakticky nebydlí od roku 1994 a předvolání k jednání ani rozsudek mu tak nemohly být řádně doručeny; dále uvedl i věcné námitky proti rozhodnutí ve věci samé. Městský soud rozsudkem č. j. 25 Co 170/2006-170 ze dne 7. září 2006 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že předvolání k jednání soudu prvního stupně nebyly stěžovateli řádně doručeny a jestliže soud jednal v jeho nepřítomnosti, znemožnil mu realizaci jeho procesních práv.

Obvodní soud ve věci znovu jednal a nařídil ústní jednání na den 6. 2. 2007. Stěžovatel se dostavil se zpožděním (č.l. 174) bez svého tehdejšího právního zástupce a namítl místní nepříslušnost uvedeného soudu; soud tak při tomto jednání žádné dokazování neprováděl. Další jednání bylo stanoveno na den 19. 6. 2007, k němuž byl předvolán právní zástupce stěžovatele s tím, že předvolání platí i pro jím zastupovaného účastníka (stěžovatele). V den jednání soudu byl soudu doručen fax od právního zástupce stěžovatele (č.l. 176), že mu předchozího dne stěžovatel vypověděl plnou moc s tím, že nemá finanční prostředky na právní zastoupení a že je v době konání ústního jednání nemocen. Podle sdělení právního zástupce doklad o pracovní neschopnosti zašle stěžovatel dodatečně. Soud prvního stupně v protokolu uvedl, že stěžovatel sám žádný úkon vůči soudu neprovedl a nepožádal o odročení jednání (pozn.: ani ze spisu to není patrné). Soud prvního stupně proto dne 19. 6. 2007 jednal v nepřítomnosti stěžovatele. Konstatoval, že stěžovatel omluvu nepřítomnosti (ani následně) nijak soudu nedoložil. Dále ze spisu vyplývá, že k dalšímu jednání dne 3. 9. 2007 byl stěžovatel znovu předvolán, a to doručením na všechny známé adresy (na dvě z nich postupem podle ustanovení § 46 odst. 3, § 50b a § 50c o. s. ř. – č.l. 180-182). Současně s předvoláním k ústavnímu jednání mu byla doručována výzva (usnesení na č.l. 179), aby předložil důkazy k prokázání svých (konkrétně uvedených) tvrzení. Stěžovatel se však k jednání nedostavil. Soud prvního stupně proto jednal v jeho nepřítomnosti a rozsudkem č. j. 28 C 261/2001-184 ze dne 3. září 2007 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 322.000,- Kč v měsíčních splátkách po 10.000,- Kč (výrok I), povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 132.025,- Kč (výrok II), uhradit státu soudní poplatek ve výši 6.000,- Kč (výrok III) a uhradit státu náklady řízení ve výši 244,- Kč (výrok IV). Rozsudek byl stěžovateli řádně doručen na adresu Praha 9, Lišická 721.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm namítal v prvé řadě nemoc v době ústního jednání dne 19. 6. 2007 a nedoručení předvolání k jednání dne 3. 9. 2007 (podle jeho tvrzení nebylo v poštovní schránce a vyslovil podezření, že poštu vyzvedla jeho manželka); dále vznesl skutkové námitky proti rozhodnutí soudu ve věci samé. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 25 Co 81/2008-215 ze dne 6. května 2008 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV (tj. ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu), změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů mezi účastníky řízení tak, že výše náhrady činí 118.125,- Kč, změnil ho rovněž ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek na částku 3.220,- Kč a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22.170,- Kč. V napadeném rozhodnutí rekapituloval - k procesním námitkám stěžovatele - průběh věci podle spisu a konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele.

Městský soud dále uvedl, že soud prvého stupně postupoval správně, jestliže po marné výzvě žalovaného k označení resp. předložení důkazů vycházel podle § 129 odst. 3 o. s. ř. z provedených důkazů. Odvolací soud pak nemohl přihlédnout k těm tvrzením obsaženým v odvolání, které žalovaný před soudem prvního stupně neuvedl.

Městský soud pak dospěl k závěru, že výživné manželky ve výši stanovené soudem prvního stupně odpovídá zákonným kritériím § 91 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině a poměrům účastníků v rozhodné době, jak je soud prvního stupně zjistil z provedených důkazů. Shodně se soudem prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že nebyly prokázány žádné okolnosti, pro které by nebylo možno výživné přiznat pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině. Žalovaný byl v rozhodném období, kromě jiných příjmů, příjemcem částky vyplacené za zrušení podílového spoluvlastnictví, a žalobkyně jako jeho manželka měla právo podílet se na zlepšení jeho životní úrovně tímto způsobem získané. Tomu odpovídá i stanovená výše výživného. Podle názoru městského soudu soud prvního stupně přihlédl správně k tomu, že manželství účastníků bylo již rozvedeno a že jde o výživné za období, které již bylo uzavřeno, a stanovil výživné celkovou pevnou částkou.

IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, byť poukázal i na § 91 zákona o rodině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Základní námitky uplatnil stěžovatel proti procesnímu postupu obecných soudů. Tvrdil, že v případě doručování předvolání k ústnímu jednání na den 3. 9. 2007 nemohla byt použita fikce doručení, protože se v uvedené době v místě svého bydliště nezdržoval. V uvedeném údajně nesprávném postupu spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však k této námitce nepřihlédl, protože stěžovatel ji poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti a nepoužil ji v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č.l. 195 a násl.). Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu, na niž lze toliko odkázat.

Pokud se jedná o další námitky procesní povahy, Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, k nimž dospěl při projednávání odvolání stěžovatele. Jestliže soud prvního stupně jednal při ústním jednání dne 19. 6. 2007 v nepřítomnosti stěžovatele, který se cestou svého právního zástupce omluvil, poukazuje Ústavní soud na to, že stěžovatel o odročení jednání nepožádal. Co se týče ústního jednání dne 3. 9. 2007, byla pak fikce doručení aplikována po právu; to je patrno z rekapitulace části tohoto usnesení na str. 3, 1. odstavec in fine.

K námitkám stěžovatele, které se týkaly věcné stránky sporu, je nutno poukázat v prvé řadě na závěr odvolacího soudu, že stěžovatel svá tvrzení nedoložil a neuplatnil před soudem prvního stupně, byť jej tento soud vyzval k doložení jeho tvrzení; proto k nim nebylo možné v odvolacím řízení přihlédnout. Odvolací soud pak dospěl k závěru – jak již bylo uvedeno - že výživné manželky stanovené soudem prvního stupně odpovídá zákonným kritériím uvedeným v ustanovení § 91 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině a poměrům účastníků v rozhodné době. To nezpochybňuje ani Ústavní soud.

Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy zjistily skutkový stav na základě dokazování v souladu s příslušnými procesními předpisy, provedené důkazy v intencích zásady volného hodnocení důkazů řádně vyhodnotily a takto zjištěný skutkový stav posoudily v souladu s příslušnými právními předpisy. Jejich rozhodnutí nemají prvky svévole a nelze jim vytýkat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy i při posouzení věcné stránky sporu aplikovaly podústavní právo, které vyložily ústavně konformním způsobem. Samo napadené rozhodnutí městského soudu je logické, přesvědčivé a jasné a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2009

František Duchoň

předseda senátu