Constitutional Court dismisses appeal claiming excessive trial length was not compensated by lighter sentence. Trial delay was acknowledged but offset by reduced punishment. Court rejects claim of rights violation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint regarding a criminal fraud conviction and subsequent sentencing. The applicant argued that the nearly eight-year duration of the trial violated his rights under the Charter of Fundamental Rights and the European Convention on Human Rights, asserting the lower court failed to adequately consider procedural delays when determining the sentence. The Court found that the appellate court explicitly acknowledged the trial's excessive length and compensated for this violation by imposing a lighter sentence than the first-instance judgment. Consequently, the Court determined that the applicant's rights were not violated because the reduced punishment served as sufficient redress for the procedural delay.
Regesto Legislator
Generato dall'IACharter of Fundamental Rights and Freedoms, Article 36; European Convention on Human Rights, Article 6: A violation of the right to a trial within a reasonable time may be compensated by a lighter sentence, rendering a constitutional complaint regarding the lack of such consideration inadmissible if the compensation is deemed sufficient.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem, AK se sídlem Lysohorského 702, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 8 Tdo 507/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 2 To 115/2007 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2006 čj. 46 T 6/2000-1368 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími a řízením jim předcházejícím byla porušena jeho práva zaručená články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.
II. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 46 T 6/2000, ze kterého zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005 čj. 46 T 6/2000-1101 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu 6 roků. Podle § 228 odst. 1 byla stěžovateli a spoluobžalovanému uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 39,816.503,- Kč s příslušným úrokem a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podali stěžovatel i spoluobžalovaný odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 2. 2006 sp. zn. 2 To 115/2005 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě.
Po doplnění dokazování dle pokynů odvolacího soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 12. 2006 čj.. 46 T 6/2000-1368 tak, že stěžovatele znovu uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině, a odsoudil jej ke stejným trestům jako v prvním odsuzujícím rozsudku. O nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody nebylo rozhodováno, neboť tato v mezidobí zanikla.
I proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 2 To 115/2007 zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Ve výroku o vině zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 8 Tdo 507/2008 toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Podle odůvodnění ústavní stížnosti podstata pochybení obecných soudů spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, které vychází do značné míry z neúplně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel namítá, že rozsah dokazování byl nedostatečný, nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, v důsledku čehož nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel podrobně rozvádí jednotlivé důkazy ve věci provedené, polemizuje se způsobem jejich hodnocení obecnými soudy, nabízí vlastní skutkové závěry a tvrdí, že jednání, které je popsáno v odůvodnění odvolacího soudu a ve výroku soudu prvního stupně, není trestným činem podvodu. Konkrétně namítá, že neuvedl v omyl statutárního zástupce poškozené obchodní společnosti (v posuzované věci spoluobžalovaného), neboť jednali ve shodě, příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a způsobením škody nebyla prokázána a nesouhlasí se závěrem soudů, že vrácení finančních prostředků bylo vázáno na budoucí nejistou událost.
Dále namítá, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na přítomnost při veřejném zasedání; soud jednal v jeho nepřítomnosti, ač se omluvil a na své účasti trval, přičemž nebyl poučen o tom, že soud může jednat bez jeho účasti. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že s ohledem na délku trestního stíhání a dobu, kdy se stal předmětný skutek, mu byl uložen nepřiměřený trest.
IV. Soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak je shora konstatováno, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s rozsahem provedeného dokazování, s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, přičemž hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Ústavní soud již v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publ. in Sb. n. u., sv. 3, str. 257,
sp. zn. III. ÚS 166/95
, tamtéž, sv. 4, str. 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v celém rozsahu opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.
Ústavní soud připomíná rovněž ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť, jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 272/01
, in Sb. n. u., sv. 34, str. 9,
sp. zn. II. ÚS 182/02
, tamtéž, sv. 31, str. 165 a usnesení
sp. zn. III. ÚS 375/04
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takovéto vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Je třeba zdůraznit, že Vrchní soud v Olomouci po přezkoumání prvního odsuzujícího rozsudku dospěl k závěru, že dosavadní skutková zjištění nalézacího soudu jsou nejasná a neúplná, nalézací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a proto k řádnému objasnění věci je třeba důkazy již provedené opakovat a provádět i důkazy další. Vzhledem k rozsahu nutného doplnění dokazování rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Krajský soud v Ostravě po vrácení věci respektoval pokyny odvolacího soudu, a to jak ve vztahu k provedení důkazů nutných pro objasnění věci, tak i ke způsobu odůvodnění svých závěrů ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku obsáhle popsal důkazy, které ve věci provedl, tyto vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. .ř, přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele a v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládal důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Patřičnou pozornost věnoval soud prvního stupně i vyvrácení obhajoby stěžovatele (viz str. 5-54 rozsudku). Zákonným způsobem odůvodnil rovněž právní závěry, které ze zjištěného skutkovému stavu vyvodil (str.54-56 rozsudku).
Stěžovatel i ve svém druhém odvolání rozvedl námitky vztahující se k hodnocení důkazů, ke skutkovým zjištěním a právním závěrům nalézacího soudu. Vrchní soud v Olomouci se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami zabýval a ač se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, znovu rozvedl a zhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele. Ztotožnil se rovněž s právní kvalifikací jednání stěžovatele (§ 250 odst. 1, 4 tr. zák.), a i tak se zabýval námitkami stěžovatele týkající se neprokázání zákonného znaku "uvedení v omyl", absence příčinné souvislosti mezi prokázaným jednáním a způsobenou škodou; odchýlil se pouze v hodnocení formy zavinění - na rozdíl od nalézacího soudu dospěl závěru, že stěžovatel jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. (viz str. 11-18 rozsudku). Naproti tomu vyslovil odvolací soud nesouhlas se závěry nalézacího soudu týkajícími se výroku o trestu, který - v souladu s námitkou stěžovatele uplatněnou v odvolání - shledal nepřiměřeně přísným s ohledem na uplynutí doby od spáchání žalovaného skutku a na délku trestního řízení. S poukazem i na současnou rozhodovací soudní praxi proto odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně stěžovatele a sám rozhodl o uložení trestu odnětí svobody zcela mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, zařadil stěžovatele pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice a rovněž trest zákazu činnosti uložil na kratší dobu.
Dále Ústavní soud konstatuje, že jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch a v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (nález
sp. zn. IV. ÚS 463/2000
, in Sb. n. u., sv. 23, str. 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o těchto návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nadbytečnost provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem dostatečným způsobem odůvodnil (str. 54 rozsudku). Vzhledem k tomu, že stěžovatel důkazní návrhy uplatnil znovu v odvolání, rovněž odvolací soud podrobně odůvodnil nadbytečnost provádění dalších důkazů (str. 8-11 rozsudku). V průběhu veřejného zasedání v řízení o odvolání bylo na návrh obhajoby dokazování pouze doplněno podle § 213 odst. 1 tr. ř. čtením listinných materiálů (prohlášení 5 osob), které byly obhájcem předloženy až při tomto zasedání. Tyto listiny odvolací soud považoval za nevěrohodné a tento svůj závěr rovněž vyčerpávajícím způsobem odůvodnil (str. 11-14 rozsudku).
Rovněž Nejvyšší soud se přesvědčivě vypořádal s námitkami stěžovatele vztahujícími se k důkaznímu řízení a k právním závěrům vyvozeným ze zjištěného skutkového stavu. Odůvodnil závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky k tomu, aby se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zabýval hodnocením skutkových námitek, tj. podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (str.8-10 usnesení). Naproti tomu se Nejvyšší soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se právního posouzení žalovaného skutku, a to naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Podrobně se zabýval zejména naplněním zákonného znaku "uvedení v omyl" (str.11-14 usnesení), neexistencí totožného průběhu jednání stěžovatele a spoluobžalovaného (str. 14-15 usnesení) a příčinnou souvislostí mezi jednáním stěžovatele a způsobenou škodou (str. 15 usnesení). Všechny tyto námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.
Ústavní soud po přezkoumání napadených soudních rozhodnutí v návaznosti na spisový materiál dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části týkající se důkazního řízení a skutkových i právních závěrů obecných soudů zjevně neopodstatněná. Nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že soudy neprovedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Rovněž právní závěry vyvozené ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily zákonným způsobem. Vzhledem k tomu, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v této části ústavní stížnosti se již soudy odvolací a dovolací vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, přičemž odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., Ústavní soud nepovažuje za nezbytné se předmětnými námitkami podrobněji zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje.
V. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 3. 12. 2007, kdy bylo rozhodnuto o jeho odvolání, konstatuje Ústavní soud, že i s touto námitkou se soudy odvolací a dovolací zákonným způsobem vypořádaly. Odvolací soud, který při veřejném zasedání rozhodl podle § 263 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele, podrobně v odůvodnění rozsudku tento postup odůvodnil, rozvedl způsob vyrozumívání stěžovatele o nařízených veřejných zasedáních a o poučení o náležitostech omluvy neúčasti a možných negativních následcích nedostatečné omluvy (str. 7-8 rozsudku). Rovněž Nejvyšší soud se s touto námitkou stěžovatele řádně vypořádal. Konstatoval, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání dne 3. 12. 2007 řádně a včas vyrozuměn, přičemž byl poučen i o tom, že veřejné zasedání se může konat v jeho nepřítomnosti. Předmětného veřejného zasedání se zúčastnil obhájce stěžovatele a ač stěžovatelovu nepřítomnost omlouval s tím, že stěžovatel na účasti trvá, nepředložil odvolacímu soudu lékařskou zprávu, z níž by vyplývalo, že zdravotní stav stěžovatele mu brání v účasti při jednání před soudem. Stěžovatel sám svoji nepřítomnost neomluvil a lékařskou zprávu osvědčující jeho zdravotní stav soudu taktéž nedoručil. Dovolací soud dospěl k závěru, že jednání odvolacího soudu v nepřítomnosti stěžovatele nebylo zásahem do práva na projednání věci v jeho přítomnosti. (Viz str. 5-8 usnesení.)
Ústavní soud se ztotožňuje s odůvodněním postupu podle § 263 odst. 4 tr. ř. per analogiam ze strany obou soudů a na tato odkazuje. Pouze dodává, že námitka stěžovatele, že nebyl vyrozuměn o tom, že pokud nepředloží lékařskou zprávu s akceptovatelnými důvody pro omluvu neúčasti, může být konáno veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, je neopodstatněná a v rozporu se spisovým materiálem. Vedle poučení při vyrozumění o konání veřejném zasedání doručil odvolací soud stěžovateli samostatná podrobná poučení ze dne 6. 11. 2007 a 19. 11. 2007 (č.l. 1520 a 1534 trestního spisu) o náležitostech omluvy a o možnosti konat neveřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, nebude-li omluva shledána důvodnou. Ústavní soud zdůrazňuje, že doklady o zdravotním stavu předložené stěžovatelem v průběhu odvolacího řízení neosvědčovaly jeho aktuální zdravotní stav ke dni 3. 12. 2007 a nevyplývala z nich potřebná skutečnost, že stěžovatel není schopen se veřejného zasedání zúčastnit.
Jak vyplývá z trestního spisu, byl stěžovatel o konání postupně nařizovaných veřejných zasedáních vyrozumíván v souladu s § 233 odst. 1, 2 tr. ř. a o následcích nedostatečné omluvy byl opakovaně poučován. Vzhledem k tomu, že při veřejném zasedání dne 3. 12. 2007 byl přítomen obhájce stěžovatele, stěžovatel práva osobně se účastnit řízení před soudem nevyužil a nepřítomnost řádně neomluvil, postupoval Krajský soud v Ostravě v souladu s ustanovením § 263 odst. 4 tr. ř. per analogiam. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v daném případě k porušení namítaného ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo. I tuto námitku stěžovatele tudíž Ústavní soud shledal neopodstatněnou.
Pokud jde o námitku týkající se délky trestního řízení uplatněnou stěžovatelem v odvolání i v dovolání a opakovanou v ústavní stížnosti, konstatuje Ústavní soud, že i s touto se soudy odvolací a dovolací řádně vypořádaly. Odvolací soud po zvážení časového odstupu od doby spáchání trestné činnosti a celkové délky trestního řízení, ale i s přihlédnutím k celkové výši způsobené škody dosahující osminásobku dolní hranice zákonem stanovené škody velkého rozsahu, odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, tj. zcela mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby (5 - 12 let odnětí svobody) se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti v trvání 5 let. Odvolací soud tedy - ve srovnání s výrokem o trestu soudu prvního stupně - odsoudil stěžovatele ke kratšímu trestu odnětí svobody se zařazením do věznice mírnějšího typu a ke kratšímu trestu zákazu činnosti. Rovněž Nejvyšší soud se pečlivě zabýval námitkou stěžovatele týkající se nepřiměřenosti trestu. Velmi podrobně rozvedl časové údaje týkající se provádění úkonů orgány činnými v trestním řízení v dané věci, a to zejména ve fázi řízení před soudy a konstatoval, že od spáchání činu uplynula doba necelých třinácti let a řízení trvalo po dobu téměř osmi let. Podrobně se zabýval rovněž všemi skutečnostmi, které měly vliv na celkovou dobu trestního řízení se závěrem, že postup orgánů činných v trestním řízení, zejména soudu prvního stupně, nebyl bezchybný a plynulý a konkretizoval zásadní průtahy na straně soudu v dané věci. Na druhé straně zdůraznil relativní náročnost dokazování v posuzované věci a skutečnost, že celkovou délku trestního řízení ovlivnil i stěžovatel svojí nepřítomností a žádostmi o odročení jednání soudu. Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že byť i délka řízení byla nepřiměřená, nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že průtahy ve věci nebyly v úvahách o druhu a výměře trestu dostatečně zohledněny.
Ústavní soud konstatuje, že časový odstup od spáchání trestné činnosti a délka řízení byly v dané věci zohledněny při rozhodování o druhu a výši ukládaných trestů odvolacím soudem a rovněž dovolací soud posouzení výroku o trestu věnoval dostatečnou pozornost. Oba soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly porušení zásady přiměřené délky řízení a tuto skutečnost odvolací soud kompenzoval zmírněním trestů, což dovolací soud plně akceptoval a své závěry o postupu podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. i ve vztahu k námitce týkající se délky řízení zákonným způsobem odůvodnil. I za situace, že by bylo možno považovat dobu trvání trestního řízení v dané věci za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bylo by toto porušení kompenzováno uložením mírnějších trestů odnětí svobody a zákazu činnosti odvolacím soudem. Ústavní soud proto i tuto námitku stěžovatele považuje za neopodstatněnou, přičemž zdůrazňuje, že posuzování přiměřenosti předmětné kompenzace mu nepřísluší.
VI. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem a rozhodnutími obecných soudů v přezkoumávané věci ústavně zaručená práva stěžovatele, jichž se dovolává v ústavní stížnosti, ani žádná jiná základní práva garantovaná Listinou či Úmluvou, porušena nebyla.
Ústavní stížnost stěžovatele byla proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu