Constitutional Court dismisses complaint against lawyer fee regulation as not violating equality rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a lawyer against the lower court's application of the Advocates' Tariff. The petitioner argued that the tariff discriminated against appointed defenders by offering lower fees compared to elected ones, violating the principle of equality. The court held that the differential treatment was justified by the nature of the work and the certainty of payment, finding no disproportionate interference with fundamental rights.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Charter of Fundamental Rights and Freedoms: Differential treatment in legal fees is permissible if based on objective reasons and proportionate to the legislative goal.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M.P., advokáta, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 5 To 405/2008, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 3 T 268/2007, a o návrhu na zrušení ustanovení § 15a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení § 15a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí, vydaných v řízení o náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce.
Ústavní stížnost odůvodnil tím, že obecné soudy, při aplikaci § 15a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále "advokátní tarif"), nepostupovaly v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a jejich rozhodnutí jsou proto protiústavní. Ustanovení § 15a advokátního tarifu je bezpochyby systémově diskriminační. Omezení, tímto ustanovením zakotvené, není legitimní, neboť jeho původním účelem bylo chránit práva občanů dotčených povodněmi, který již pominul, a jiný spravedlivý důvod pro nerovnost mezi ustanoveným a zvoleným obhájcem není. Stát tak umožňuje nespravedlivou nerovnost mezi lidmi, vykonávajícími stejné povolání a nerovnost v právu na přístup k právní pomoci. Napadené ustanovení navíc nesplňuje podmínku obecnosti, neboť je diskriminačně namířeno vůči jedné skupině obhájců.
Ustanovení § 15a advokátního tarifu je nezákonné a protiústavní, neboť je v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, 3, a 4, čl. 11 a čl. 26, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 2 odst. 3, čl. 79 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 a čl. 3 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 111, o diskriminaci, a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Proto stěžovatel navrhl, aby senát Ústavního soudu přerušil řízení o podané ústavní stížnosti a postoupil návrh na zrušení § 15a advokátního tarifu plénu Ústavního soudu.
II. Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 3 T 268/2007, přiznána, podle § 151 odst. 3 tr. řádu, odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1.785,-- Kč. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze, dne 29. 10. 2008, zamítl usnesením sp. zn. 5 To 405/2008.
III. Ústavní soud podanou ústavní stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace podústavního práva.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho kritika ustanovení § 15a advokátního tarifu, a proto ji spojuje s návrhem na jeho zrušení. V obsáhlé ústavní stížnosti zrekapituloval jednotlivé argumenty, jimiž odůvodnil protiústavnost tohoto ustanovení. Jak stěžovatel uvedl, Ústavní soud se dotčenou problematikou již zabýval mj. v rozhodnutích
sp. zn. III. ÚS 610/08
a
sp. zn. III. ÚS 1085/08
. Po přezkumu stěžovatelem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že není důvod, aby se od své předchozí judikatury odchýlil.
Podle § 15a advokátního tarifu se mimosmluvní odměna za úkony právních služeb, které advokát, jako ustanovený obhájce v trestním řízení, poskytl po 1. říjnu 1997, snižuje o 10%. Toto ustanovení bylo do advokátního tarifu vloženo vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 235/1997 Sb., ze dne 25. 9. 1997. V případě § 15a advokátního tarifu došlo, vlivem restriktivních finančních opatření, k vychýlení rovnosti mezi jejími subjekty. Ministerstvo spravedlnosti vycházelo z rozumných a objektivních důvodů, ospravedlňujících tento postup, jenž je oproštěn od libovůle. Na argumenty stěžovatele v tomto ohledu plně dopadá právní závěr, vyjádřený v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 4/95
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 29; vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.), podle něhož "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti". Ústavní soud zastává názor, podle něhož rovnost je kategorií relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle. Neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo, přičemž určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby takový přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti (srov. nález ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 15/02
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 11; vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.). Ustanovení § 15a advokátního tarifu v takovém testu proporcionality, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, plně obstojí.
Zápisem do seznamu advokátů, podle § 39 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, dává advokát najevo, že souhlasí s podmínkami výkonu této činnosti, včetně podmínek finančního ohodnocení. Nevýhoda ve formě nižšího finančního ohodnocení je dostatečně kompenzována výhodou ve formě pravidelného přísunu práce a jistoty zaplacené odměny. Právo stěžovatele na "legitimní majetkové očekávání" tak nemohlo být porušeno, neboť stěžovatel mohl "legitimně očekávat" pouze odměnu stanovenou ustanovením § 15a advokátního tarifu.
Závěrem nutno dodat, že částka, o kterou byla odměna stěžovatele nižší, nedosáhla ani částky 200,-- Kč, což, s ohledem na úlohu Ústavního soudu, vyplývající z čl. 87 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., lze označit za důvod bagatelní. Její nepřiznání nelze považovat za dostatečně intenzivní zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z obsahu usnesení Městského soudu v Praze tedy nebyl zjištěn zásah do základních práv stěžovatele. V odůvodnění tohoto usnesení se zmíněný odvolací soud, s poukazem na judikaturu k § 15a advokátního tarifu, námitkami stěžovatele v dostatečném rozsahu zabýval a vypořádal. Jeho rozhodnutí nevykazuje takové vady, které by vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu, neboť stěžovatelem tvrzený rozpor s výše uvedenými ústavně zaručenými právy Ústavní soud neshledal. Navíc, argumenty obsažené v ústavní stížnosti byly již předmětem stěžovatelovy stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se s nimi přesvědčivě a v dostatečné míře vypořádal. Napadená rozhodnutí tedy nevykazují rysy protiústavnosti.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není ani podklad pro projednání návrhu na zrušení § 15a advokátního tarifu; takový návrh proto musí být rovněž odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2009
František Duchoň,
předseda I. senátu Ústavního soudu