Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial due to witness credibility and evidence evaluation errors.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against administrative and court rulings regarding a theft offense. The applicant argued that administrative bodies and courts violated his constitutional rights by misinterpreting witness testimony and failing to conduct proper evidence evaluation. The court found no extreme discrepancy between the evidence presented and the factual findings, noting that the lower courts logically addressed all objections raised during the proceedings.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint if it finds no extreme discrepancy between the evidence and the factual findings, or between the findings and the legal conclusions drawn therefrom.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele L. T., zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Pontassievská 918/1, Znojmo, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 57 Ca 39/2007-96 ze dne 12. 10. 2007, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007, rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje č. j. JMK 1455/2003 OLP ze dne 3. 3. 2003 a rozhodnutí Komise k projednávání přestupků obce Šatov ze dne 15. 10. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím Komise k projednávání přestupků obce Šatov ze dne 15. 10. 2002 uznán vinným z přestupku proti majetku dle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), jehož se měl dopustit tím, že dne 10. 6. 2002 v 6.45 hod. v Hatích, v prodejně DUTY FREE SHOP D.L.D, s. r. o., odcizil 1 ks kartonu značky Marlboro v hodnotě 450 Kč. Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 500 Kč a současně byl zavázán uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč. Stěžovatel následně podal odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím č. j. JMK 1455/2003 OLP ze dne 3. 3. 2003 zamítl a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Rozhodnutí krajského úřadu napadl stěžovatel žalobou, na jejímž základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 57 Ca 143/2003-49 ze dne 25. 8. 2005 rozhodnutí krajského úřadu i rozhodnutí Komise k projednávání přestupků obce Šatov pro vady řízení zrušil a věc vrátil k novému projednání. Tento rozsudek byl na základě kasační stížnosti krajského úřadu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud pak žalobu stěžovatele rozsudkem č. j. 57 Ca 39/2007-96 ze dne 12. 10. 2007 zamítl. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu souběžně s ústavní stížností i kasační stížnost, ta však byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 13/2008-116 ze dne 16. 7. 2008 jako nepřípustná odmítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval předchozí průběh řízení, přičemž vyjádřil přesvědčení, že postupem správních orgánů, jakož i obecných soudů, ústícím ve vydání napadených rozhodnutí, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel vytýkal Nejvyššímu správnímu soudu, že dostatečně nezohlednil, že předmětný skutek byl prošetřován opožděně, a byl proto důvod věnovat se důkazní situaci mnohem důsledněji.
Stěžovatel v této souvislosti namítal, že nebyla nijak ověřena věrohodnost svědkyň P. G. a H. A., prodavaček v prodejně, kde mělo dojít ke spáchání přestupku, jejichž výpovědi představovaly v přestupkovém řízení rozhodující důkaz. Stěžovatel dovozoval, že tyto výpovědi mohly být ovlivněny jak vzájemným vztahem obou svědkyň, neboť tyto jsou dlouhodobými spolupracovnicemi, tak jejich vztahem ke stěžovateli, s nímž se pravidelně setkávaly při přechodu státní hranice. Nejvyšší správní soud považoval okolnosti jako údajně nefunkční kamerový systém, nepřítomnost člena ochranky a nestandardní postup prodavaček při zjištění údajného přestupku za nezpůsobilé zpochybnit věrohodnost předmětných svědeckých výpovědí.
Stěžovatel se naopak domníval, že za situace, kdy tyto výpovědi nebyly konfrontovány s dalšími důkazy, nebylo možno učinit spolehlivý závěr o jejich pravdivosti a mělo být přistoupeno k provádění dalšího dokazování. Jestliže tak správní orgán neučinil, nedostál své povinnosti zjistit přesně a úplně skutkový stav věci, jakož ani požadavku nestranného rozhodování. Stěžovatel rovněž podotkl, že skutečnost, že byl svědkem mjr. P. A. na základě obecného a vágního popisu identifikován jako jeho podřízený, mohla svědčit pouze o tom, že danou prodejnu navštívil, což ostatně nikdy nepopíral.
Stěžovatel měl dále za to, že Nejvyšší správní soud nebyl na základě § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn určovat krajskému soudu, jaké závěry má z provedených důkazů vyvodit, a jestliže tak učinil, porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Konečně stěžovatel poukázal na skutečnost, že odsouzení za zdánlivě drobný prohřešek v rámci správního práva trestního pro něj mělo závažné následky, neboť byl jako policista propuštěn ze služebního poměru a v důsledku toho došlo ke zhoršení jeho sociální a následně i zdravotní situace s vážnými dopady ve sféře jeho rodinného života.
Povinnost zjistit skutkový stav co nejúplněji by proto ve správním řízení měla být respektována stejně důsledně jako v řízení trestním, neboť následky mohou být obdobné. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 57 Ca 39/2007-96 ze dne 12. 10. 2007, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007, rozhodnutí krajského úřadu č. j. JMK 1455/2003 OLP ze dne 3. 3. 2003 a rozhodnutí Komise k projednávání přestupků obce Šatov ze dne 15. 10. 2002, svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením věrohodnosti svědeckých výpovědí a v návaznosti na ně i tvrzení, že dokazování v přestupkovém řízení nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, v důsledku čehož nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci. Ústavní soud v této souvislosti především odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (správními orgány), a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 166/95
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Správní orgány svá rozhodnutí, na jejichž základě dospěly k závěru o vině stěžovatele, logicky a srozumitelně odůvodnily, krajský a Nejvyšší správní soud poté podrobně vyložily, z jakých důvodů měly za to, že věc byla správními orgány správně a úplně posouzena jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Všechny výše uvedené orgány se důsledně vypořádaly s námitkami, které před nimi stěžovatel v průběhu řízení uplatnil.
Tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nepřípustně přehodnocoval provedené důkazy, nebylo možno přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 57 Ca 143/2003-49 ze dne 25. 8. 2005 nikterak nevyplývalo, že by tento soud hodnotil výpovědi svědkyň P. G. a H. A. jako nevěrohodné. Krajský soud toliko uvedl, že z důvodu jejich rozpornosti nelze jednoznačně dospět k závěru o zaviněném protiprávním jednání stěžovatele. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007 blíže vymezil, jaké jednání naplňuje skutkovou podstatu přestupku proti majetku dle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, přičemž konstatoval, že v části, která je z hlediska posouzení odpovědnosti stěžovatele za přestupek relevantní, se výpovědi svědkyň shodovaly, a proto shledal závěr krajského soudu o nutnosti provedení dalšího dokazování nesprávným.
Co se dále týče rozsahu dokazování, nutno podotknout, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti způsobilé správnost a úplnost skutkového stavu zjištěného správními orgány, resp. obecnými soudy, zásadním způsobem zpochybnit. Toliko povšechná tvrzení o možné podjatosti svědkyň v této souvislosti neobstojí. Je možno rovněž odkázat na podrobný rozbor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007, z nějž vyplývá, že to byl naopak stěžovatel, jehož výpovědi v rámci obhajoby nebyly v průběhu řízení konzistentní.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry, proto mu nepříslušelo úvahy obecných soudů, resp. správních orgánů, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že tyto orgány při hodnocení provedených důkazů dospěly k závěrům, s nimiž se stěžovatel neztotožňoval, porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nezakládá. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu