Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of fair trial rights in tenancy dispute.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the tenant's constitutional complaint challenging a lower court's dismissal of her claim to terminate a joint tenancy. The tenant argued that courts erred in fact-finding regarding her abandonment of the household and violated her right to a speedy trial due to a seven-year delay. The court ruled that it lacks jurisdiction to re-evaluate factual findings or procedural delays handled by ordinary courts, as such matters fall within the exclusive domain of the general judiciary.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court does not exercise supervision over the decision-making of ordinary courts and cannot re-evaluate factual findings or procedural delays, reserving its intervention only for clear violations of constitutional order.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. A. Z., zastoupené Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 28, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. července 2007, č. j. 5 C 70/2001-180, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. října 2008, č. j. 29 Co 166/2008-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 27. července 2007, č. j. 5 C 70/2001-180, poté, co jeho předchozí zamítavé rozhodnutí bylo usnesením odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena zpět, opětovně rozhodl o žalobě žalobkyně (stěžovatelky) na zrušení práva společného nájmu bytu (blíže specifikovaného ve výroku rozsudku - dále jen "předmětný byt") manželů, tak že ji zamítl. Svoje rozhodnutí odůvodnil závěrem o trvalém opuštění společné domácnosti ze strany žalobkyně, čímž mělo dojít k zániku nájmu, a tudíž nebylo možno rozhodnout o jeho zrušení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. srpna 2008, č. j. 29 Co 166/2008-217, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že právo společného nájmu žalobkyně k předmětnému bytu zaniklo opuštěním společné domácnosti nejpozději ke dni 18. dubna 2001. Soudy dovodily, že tímto úkonem spolu s předchozím způsobem a důvody užívání bytu dala žalobkyně najevo úmysl předmětný byt trvale opustit a neužívat jej k bydlení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a projednání věci nezávislým soudem, obsažené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pochybení obecných soudů dovozuje stěžovatelka zejména ze závěrů, které učinily, když se odvolávaly na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozhodnutí 26 Cdo 396/2001) ohledně trvalého opuštění společné domácnosti. Namítá, že soudy v rozporu se skutkovými tvrzeními i předloženými důkazy dovodily, že to byla právě stěžovatelka jako žalobkyně, která trvale opustila společnou domácnost. Podle názoru stěžovatelky lze okolnosti vedoucí k trvalému opuštění domácnosti naopak spatřovat na straně žalovaného. Dále namítá, že postupem soudů byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, zakotvující právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť soudní řízení probíhalo více než 7 let (od roku 2001).
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Námitky stěžovatelky se týkají dvou okruhů otázek. První okruh představuje její polemiku se skutkovými a potažmo právními závěry obecných soudů (posouzení okolností opuštění společné domácnosti a následný závěr o zániku práva nájmu k předmětnému bytu). K tomu Ústavní soud podotýká, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces nezaručuje právo na úspěch ve věci. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. To však Ústavní soud nezjistil. Pokud se námitky stěžovatelky týkaly hodnocení důkazů učiněnými obecnými soudy, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 občanského soudního řádu. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze v dané věci vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud závěry plynoucí z provedených důkazů v odůvodnění řádně objasnily a jejich právní závěry jsou logické a srozumitelné.
Druhý okruh námitek se týká porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. V této části Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je rovněž neopodstatněná. V dané věci již bylo rozhodnuto meritorně, takže eventuální konstatovaní průtahů v řízení by pro stěžovatelku nemělo žádný význam. Pokud stěžovatelka měla v průběhu řízení zato, že dochází k průtahům, měla k dispozici procesní prostředek, který zákon označuje jako návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, o němž je vedeno řízení před obecnými soudy, který byl s účinností od 1. července 2004 zaveden do českého právního řádu (viz zákon č. 192/2003 Sb., kterým se mimo jiné mění i zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), a který má vést k odstranění průtahů v řízení před obecnými soudy. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka tento procesní prostředek k ochraně svého práva na spravedlivý proces chápaný v jeho časové dimenzi využila.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu