Constitutional Court dismisses complaint regarding court delay in deciding on amendment of civil claim.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by two engineers against the Regional Court's refusal to permit an amendment of their civil claim. The plaintiffs argued that the court's procedural handling violated their fundamental rights, specifically citing a three-year delay in deciding on the amendment request. The Court determined that the delay was not a violation of the Constitution because the plaintiffs failed to utilize available procedural remedies within the three-year period.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 95 odst. 2 občanský soudní řád; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court does not review the substantive decision of a general court on whether to permit an amendment of a claim, provided the decision is properly reasoned, and a delay in such a decision does not constitute a violation of fundamental rights if the aggrieved party fails to use available procedural remedies within the statutory time limits.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A) Ing. M. M., CSc. a B) Ing. P. L., oba zastoupeni JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem advokátní kanceláře JUDr. Oldřich Godycki & JUDr. Vladimír David, se sídlem Mírové nám. 48, Louny, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. srpna 2008 č. j. 33 Cm 85/2002-67, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a UNIPETROL RPA, s. r. o., IČ: 27597075, se sídlem Litvínov, Záluží 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. V návrhu, doručenému Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2008, napadají stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým tento soud nepřipustil ve smyslu ustanovení § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") změnu žaloby v řízení o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům částku 1 793 992,- Kč s příslušenstvím jako odměnu za vytvoření podnikového vynálezu, a tvrdí, že napadeným usnesením byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé stručně rekapitulují dosavadní průběh řízení, které bylo zahájeno v roce 2001, v němž se stěžovatelé (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobců) po žalovaném UNIPETROLU RPA, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník řízení") domáhají zaplacení odměny za vytvoření podnikového vynálezu ve výše uvedené částce a jejího příslušenství. Vedlejší účastník si údajně pro prokázání skutečné výše ekonomického přínosu vynálezu nechal v roce 2003 zpracovat znalecký posudek, na jehož podkladu své dosavadní procesní stanovisko přehodnotil, přičemž nyní považuje prý za spornou jen výši stěžovateli uplatněného nároku a jeho příslušenství. S ohledem mimo jiné i na závěry uvedeného znaleckého posudku stěžovatelé podáním ze dne 30. 8. 2005 rozšířili žalobní žádání co do výše nárokované odměny a požádali soud o připuštění změny žaloby (tzv. jejího rozšíření), neboť jsou přesvědčeni, že výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem i pro řízení o změněné žalobě.
Krajský soud v Ústí nad Labem k návrhu stěžovatelů usnesením ze dne 12. 6. 2006 č. j. 33 Cm 85/2002-54 rozhodl o částečném osvobození stěžovatelů od placení soudního poplatku ze změněné výše uplatněného nároku. Toto usnesení bylo usnesením Vrchního soudu v Praze jako soudem odvolacím zrušeno s odůvodněním, že poplatková povinnost stěžovatelů ve vztahu k takto rozšířenému žalobnímu žádání nevznikla, neboť soud prvního stupně dosud nerozhodl o změně žaloby. Po vrácení věci výše označený soud změnu žaloby stěžovatelů nepřipustil.
S odkazem na právní závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2002
sp. zn. IV. ÚS 157/02
stěžovatelé zdůrazňují, že krajský soud do doby zrušujícího usnesení postupoval tak, jakoby změnu žaloby stěžovatelů akceptoval, přičemž o nepřipuštění změny žaloby rozhodl až po třech letech od doručení návrhu na změnu žaloby, a navíc prý na základě "neexistujícího důvodu spočívajícího v nemožnosti využít výsledky dosavadního řízení jako náležitý podklad pro řízení o změněné žalobě". Porušení ústavně zaručeného práva ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny spatřují stěžovatelé také v tom, že označený soud nerozhodl o jejich návrhu "bezodkladně po jeho podání", neboť jen takový postup by odpovídal "stanoveným postupům soudu". Závěrem stěžovatelé požádali "o naléhavé rozhodnutí o předmětné ústavní stížnosti".
II. Z připojeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2008 č. j. 33 Cm 85/2002-67 se zjišťuje, že tento soud nepřipustil změnu žaloby, která spočívá v tom, aby byla vedlejšímu účastníkovi namísto povinnosti zaplatit žalovanému částku ve výši 1 793 992,- Kč s 26% úrokem z prodlení ročně od 1. 8. 1998 do zaplacení uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku ve výši 81 999 000,- Kč s 26% úrokem z prodlení ročně z částky 80 205 008,- Kč od 1. 9. 2005 do zaplacení.
Krajský soud v odůvodnění usnesení s odkazem na ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. uvedl, že v předmětné věci neshledal, že by dosavadní výsledky řízení mohly být podkladem i pro řízení o změněné žalobě za situace, v níž byl ve věci vydán platební rozkaz spolu s kvalifikovanou výzvou ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., na jejímž základě vedlejší účastník již podal podrobné vyjádření k původní žalobě. Z tohoto důvodu soud změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření nepřipustil.
III. Jak bylo zjištěno z napadeného usnesení, Krajský soud v Ústí nad Labem v projednávané věci aplikoval ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř., které účastníku řízení umožňuje v řízení před obecnými soudy (a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím) měnit návrh na zahájení řízení, ovšem za splnění předpokladu, že v souladu se zásadou hospodárnosti řízení soud s provedením této změny vysloví souhlas; soud ji nepřipustí tehdy, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě soud pokračuje v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se závěrem krajského soudu o nepřipuštění změny žaloby (§ 95 odst. 2 o. s. ř.) a dále nesouhlasí s postupem tohoto soudu před rozhodnutím o nepřipuštění změny.
V prvním případě stěžovatelé zpochybňují závěr krajského soudu, že by dosavadní výsledky řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu v této otázce (např. usnesení ze dne 21. 6. 2000
sp. zn. I. ÚS 179/2000
, ze dne 31. 5. 2006
sp. zn. II. ÚS 455/03
a nález ze dne 9. 10. 2008
sp. zn. II. ÚS 801/08
, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nichž uvádí, že takové posouzení je zcela v jurisdikci obecného soudu, neboť rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, pokud je tato náležitě (v souladu s požadavky uvedenými v ustanovení § 169 o. s. ř.) odůvodněna. Takové porušení náležitostí usnesení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavnímu soudu za této situace zbývalo posoudit důvodnost druhé - stěžejní námitky stěžovatelů, která se opírá o postup označeného soudu v souvislosti se způsobem rozhodování o změně jejich žaloby, který stěžovatelé označují za porušující článek 36 odst. 1 Listiny.
Je nepochybné, že soud je povinen o návrhu na změnu žaloby rozhodnout dříve, než začne o takto, v tomto případě rozšířeném návrhu jednat, resp., než pokračuje v řízení o jeho nezměněné podobě po právní moci usnesení, v němž změnu žaloby nepřipustil. Ústavní soud proto musí souhlasit s postupem Vrchního soudu v Praze, který svým rozhodnutím bezesporu chybný postup krajského soudu napravil tím, že zrušil jeho rozhodnutí o (částečném) osvobození stěžovatelů ohledně jejich povinnosti zaplatit soudní poplatek z takto změněné žaloby a uložil krajskému soudu nejprve postupovat tak, že nejprve rozhodne podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. Okolnost, že se tak stalo v časovém horizontu tří let od podání návrhu, sice umožňuje úvahu o možných průtazích v projednávané věci, ty však bylo možno řešit procesními prostředky ve smyslu ustanovení §§ 164 - 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v platném znění. Využití těchto procesních prostředků stěžovatelé nezmiňují, což za situace, v níž stěžovatelé brojí až "ex post" proti údajně neúměrným prodlevám v rozhodování o změně žaloby, spíše nasvědčuje závěru o nesprávně zvoleném procesním postupu obou stěžovatelů.
Pokud se týká poukazu stěžovatelů na závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne 4. 12. 2002
sp. zn. IV. ÚS 157/02
, nelze než konstatovat, že v projednávané věci se jedná o procesně zcela odlišnou situaci.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu