Constitutional Court dismisses appeal for late filing after Supreme Court rejected inadmissible appeal arguments.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the petitioner's constitutional complaint, ruling it was filed late. The petitioner challenged a murder conviction and deportation order, arguing violations of fair trial rights, but his appeal arguments focused on factual findings and evidence evaluation rather than legal errors. The Court determined that because the Supreme Court had already dismissed the appeal for inadmissibility due to these same factual arguments, the statutory time limit for the constitutional complaint began running from the second-instance decision, rendering the filing untimely.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu: When an appeal is rejected for inadmissibility due to arguments concerning factual findings or evidence evaluation, the time limit for a constitutional complaint begins from the second-instance decision, and the complaint is dismissed if filed after the statutory period.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem v Praze 1, Králodvorská 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007 sp. zn. 45 T 16/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 8 To 125/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 27. 10. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007 sp. zn. 45 T 16/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 8 To 125/2007. Tvrdil, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný opožděně.
Ze stěžovatelem předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007 sp. zn. 45 T 16/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy dle § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. h) trestního zákona a byl mu uložen trest 15 let odnětí svobody a trest vyhoštění. Stěžovatel podal odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 8 To 125/2007 zamítnuto jako nedůvodné. Stěžovatel následně podal dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 8 Tdo 777/2008 odmítl.
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhal zrušení prvostupňového a druhostupňového rozhodnutí; nikoliv rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rovněž z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel má námitky jen proti postupu a závěrům prvostupňového a odvolacího soudu (námitky do důkazního řízení, hodnocení důkazů, právních závěrů ve věci); proti (procesnímu) postupu Nejvyššího soudu dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu stěžovatel ničeho neuvedl.
Dotazem u Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Praze bylo stěžovateli i obhájci stěžovatele doručeno dne 8. 1. 2008. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 27. 10. 2008. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána po 60denní zákonné lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto postupoval tak, že ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl pro opožděnost.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel na úvodní straně ústavní stížnosti uvedl mezi "napadenými rozhodnutími" také usnesení Nejvyššího soudu, ač v závěrečném návrhu nepožadoval současně zrušení tohoto rozhodnutí a proti (procesnímu) postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nic nenamítal.
Ústavní soud proto nad rámec poukazuje na to, že i kdyby stěžovatel požadoval (výslovně) zrušení usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud by v takovém případě považoval část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu za neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím prvostupňového a odvolacího soudu (opět) za podanou opožděně, a to z těchto důvodů.
Ze stěžovatelem předloženého dovolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel podal dovolání, které opřel o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a rozsáhle uvedl své dovolací námitky. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. 8 Tdo 777/2008 dovolání stěžovatele odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, když dospěl k závěru, že stěžovatel podal dovolání z jiného dovolacího důvodu než je uveden v § 265b trestního řádu. Konstatoval, že formálně se sice stěžovatel domáhal dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak stěžovatelem vznesené námitky tomuto důvodu neodpovídají, resp. nenaplňují žádný z přípustných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud se tak nezabýval meritem věci (tj. vlastními stěžovatelovými námitkami) a odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodu podání nepřípustných námitek.
Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr o dosahu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídá jeho ustálené judikatuře, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.
Ústavní soud přezkoumal obsah stěžovatelova dovolání a shledal, že stěžovatelovy námitky skutečně směřují výhradně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, proti neprovedení některých důkazů a proti způsobu hodnocení důkazů, když sám nabízí své skutkové závěry a hodnocení důkazů. Ústavní soud musí konstatoval, že i v ústavní stížnosti stěžovatel vznesl tytéž námitky jako v dovolání.
Po takto zjištěných skutečnostech má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud dovolací námitky stěžovatele hodnotil správně jako nepřípustné, když tyto byly evidentně namířeny proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů. Ústavní soud proto neshledal protiústavním ani postup Nejvyššího soudu, který takové námitky shledal nepřípustnými v dovolacím řízení, resp. jako nespadající pod přípustné dovolací důvody.
Dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. trestního řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Je třeba mít na zřeteli zákonné dovolací důvody a řádnou obranu práv; tomu přispívá i povinnost odborného právního zastoupení.
Výše uvedená procesní situace, kdy stěžovatel podal dovolání a opřel je o námitky nenaplňující žádný z přípustných dovolacích důvodů, se promítá také do posouzení návrhu stěžovatele na zrušení rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nezpůsobilé dovolací důvody, tedy nikoliv shledáno nepřípustným z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, nelze v daném případě pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti aplikovat výjimku dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že v případě napadeného prvostupňového a odvolacího rozhodnutí lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet již od doručení odvolacího rozhodnutí stěžovateli (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost byla proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně podána opožděně.
Závěrem je třeba dodat, že Nejvyšší soud se zabýval stěžovatelem namítanými vadami hodnocení důkazů a skutkových zjištění nižších soudů na rámec (přezkum ve prospěch stěžovatele), když rozpory (excesy) uvedené stěžovatelem v dané věci neshledal. Toto jeho posouzení však nic nemění na nepřípustnosti dovolacích námitek stěžovatele a důvodu odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu