Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding state liability for building permit procedural errors. The court rejects the claim that procedural flaws violate fundamental rights. The decision establishes that state liability requires a separate illegal decision. The court finds no violation of the right to effective remedy. The complaint is deemed clearly unfounded under constitutional law.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by two pharmacists against civil court rulings on damages for a building permit error. The applicants argued that the municipal office's failure to verify building conditions before issuing a permit violated their fundamental rights under Article 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court rejected this claim, ruling that the administrative act was a direct decision-making process rather than a preparatory step, and that any liability would only arise if a separate, legally invalid decision were subsequently annulled.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 18 of the State Liability Act; § 4 of the State Liability Act: State liability for administrative procedural errors arises only when a final or enforceable decision is annulled or changed as illegal, not merely due to flaws in the underlying administrative investigation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 10. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatelů 1) PharmDr. J. K. a 2) PharmDr. J. K., zastoupených JUDr. Janem Helešicem, advokátem se sídlem Sv. Čecha 4, 695 01 Hodonín, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. září 2008 č. j. 25 Cdo 2415/2008-301 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2007 sp. zn. 44 Co 270/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci o náhradu škody, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem stavebního úřadu (Městského úřadu v Hodoníně). Namítali, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Dle odůvodnění ústavní stížnosti se tak mělo stát tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu, završeného vydáním přesně označeného stavebního povolení bez toho, že by si předtím opatřil všechny potřebné podklady, byla realizována stavba lékárny, na níž se posléze začaly objevovat trhliny. Jak bylo zjištěno, Městský úřad Hodonín porušil celou řadu právních předpisů a rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatelé tvrdí, že tyto vady ovšem obecné soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, nevzaly řádně v úvahu, k čemuž ve svém návrhu poskytli blíže rozvedenou argumentaci. Proto se domáhali, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozsudky nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení práva, jehož se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud neshledal. Napadené rozsudky totiž shodně vycházejí ze základního rozhodovacího důvodu, jenž má svou oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Z té vyplývá, že v případě, kdy orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti a právně je posuzuje, nejedná se o postup, který by s jeho rozhodovací činností nesouvisel (a kde by přicházela v úvahu odpovědnost státu za nesprávný úřední postup podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb.), nýbrž jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle § 4 zákona č. 58/1969 Sb. Přitom nezbytnou podmínkou založení odpovědnosti podle tohoto ustanovení je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 25 Cdo 430/2000, ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. 25 Cdo 2598/2006, usnesení ze dne 21. května 2008 sp. zn. 25 Cdo 2182/2006).
Popsaný důvod, jehož podstata je založena realizací ústavně konformní interpretace jednoduchého práva, je sám o sobě podmínkou dostatečnou pro založení výroků stěžovateli kritizovaných rozhodnutí, pročež nelze tvrdit, že by posuzováno z pohledu procesu jako celku, resp. jeho výsledku došlo k porušení základního práva stěžovatelů plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Reagovat na jejich ostatní námitky za této situace bylo nadbytečné.
V důsledku toho bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu