Constitutional Court dismisses complaint for delay and inadmissibility due to exhaustion of remedies.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by STIV s.r.o. against a regional court judgment. The court found the complaint untimely as it was submitted over 60 days after the Supreme Court's final decision and inadmissible because it sought to overturn a lower court ruling while the Supreme Court had already ruled on the same arguments. Consequently, the court dismissed the complaint citing the principle of legal certainty and the exhaustion of ordinary remedies.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if filed outside the 60-day limit from the final decision or if it violates the principle of subsidiarity by challenging a lower court ruling after the Supreme Court has already addressed the same grounds.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky STIV s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Stará louka 328/60, zastoupené JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou v Karlových Varech, krále Jiřího 1703/19, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2007 č. j. 10 Co 482/2006-262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 7. 11. 2008, doplněnou podáním ze dne 28. 1. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2007 č. j. 10 Co 482/2006-262.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně a současně je zde dán i důvod její nepřípustnosti.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci a z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 3. 7. 2006 sp. zn. 16 C 166/2001 vyhověl žalobě stěžovatelky vůči dvěma žalovaným a určil, že (blíže konkretizované) zástavní právo neexistuje. První žalovaná podala odvolání, na základě kterého rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 24. 5. 2007 č. j. 10 Co 482/2006-262 tak, že prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Stěžovatelka podala dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3791/2007-298 zamítl pro neopodstatněnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu jí bylo doručeno dne 9. 9. 2008.
Dotazem u Okresního soudu v Karlových Varech (č. l. 17 spisu Ústavního soudu) Ústavní soud zjistil, že rozsudek Nejvyššího soudu byl stěžovatelce doručen prostřednictvím právní zástupkyně - advokátky JUDr. Vlkové dne 4. 9. 2008.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána opožděně.
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, právního nebo jiného právního řízení.
V dané věci byl rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně práv stěžovatelky rozsudek Nejvyššího soudu, který jí byl doručen dne 4. 9. 2008. Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě (procesněprávní lhůta) dne 10. 11. 2008. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost byla podána po 60denní zákonné lhůtě.
Ústavní soud proto postupoval tak, že ústavní stížnost odmítl pro její opožděnost dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Současně Ústavní soud poukazuje na to, že i kdyby vycházel z údaje stěžovatelky o doručení rozsudku Nejvyššího soudu dne 9. 9. 2008 (lhůta by tak byla zachována), je zde dán důvod, aby Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost.
Jak je zřejmé z výše uvedených skutečností, proti odvolacímu rozsudku bylo podáno (samotnou stěžovatelkou) dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 8. 2008. Nejvyšší soud se zabýval v plném rozsahu stěžovatelčinými námitkami uvedenými v dovolání; obdobné námitky stěžovatelka vznesla též v ústavní stížnosti.
Stěžovatelka (však) v ústavní stížnosti požaduje toliko zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Na výzvu Ústavního soudu také v podání ze dne 28. 1. 2009 uvedla, že požaduje toliko zrušení odvolacího rozsudku.
Ústavní stížnost vychází z principu subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), tedy je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, bylo-li by z řízení o ústavní stížnosti vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997
sp. zn. IV. ÚS 58/95
in: Sb.n.u.ÚS sv. 7, str. 331, a dále usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 598/01
ze dne 10. 2. 2004,
sp. zn. II. ÚS 703/02
ze dne 15. 1. 2004,
sp. zn. I. ÚS 230/03
ze dne 4. 6. 2003,
sp. zn. I. ÚS 649/04
ze dne 19. 11. 2004,
sp. zn. III. ÚS 666/04
ze dne 13. 12. 2004,
sp. zn. II. ÚS 78/05
ze dne 25. 4. 2005,
sp. zn. III. ÚS 1170/07
ze dne 31. 1. 2008, ad., všechna dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Za situace, kdy Nejvyšší soud meritorně přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a konstatoval neopodstatněnost dovolání stěžovatelky (po přezkumu jejích námitek), bylo s ohledem na princip subsidiarity a princip právní jistoty nezbytné, aby byl ústavní stížností napaden i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3791/2007-298.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu