Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 3021/08 ECLI:CZ:US:2009:1.US.3021.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding civil property dispute interpretation.

Numero d'incarto I.ÚS 3021/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two individuals against lower court rulings in a property dispute. The applicants argued that general courts violated their fundamental rights by incorrectly applying civil law instead of the Charter of Fundamental Rights and Human Rights Convention. The court rejected this, ruling that the Constitutional Court lacks jurisdiction to review the interpretation of ordinary laws and that the lower courts' decisions were not arbitrary or unconstitutional.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 6/2002 Coll., on the Supreme Court; Article 83 of the Constitution: The Constitutional Court does not have the power to review the interpretation of ordinary laws by general courts, and complaints based solely on differing legal interpretations are clearly unfounded.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court jurisdiction interpretation of ordinary laws clearly unfounded complaint fundamental rights protection property dispute resolution Supreme Court role constitutional review limits

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 6/2002 Coll., on the Supreme Court
Article 83 of the Constitution
Charter of Fundamental Rights and Freedoms
European Convention on Human Rights

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. F. a 2) F. F., zastoupených JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem Brno, Musorgského 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 2008, čj. 22 Cdo 5103/2007 - 260, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, čj. 16 Co 386/2003 - 226, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 10. 2003, čj. 8 C 1135/95 - 203, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi obecné soudy porušily jejich základní práva garantovaná v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelé v ústavní stížnosti shrnuli skutkové a právní okolnosti řízení, vedeného ve věci jimi podané žaloby o odstranění staveb a plotu, které se nacházejí na jejich pozemku. Namítají, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení Listiny a Úmluvy. Místo jejich aplikace na souzenou věc aplikovaly ustanovení občanského zákoníku, a to navíc nesprávně. Vadu řízení spatřují stěžovatelé také v tom, že odvolací soud nepřipustil provedení jimi navrhovaných důkazů. V důsledku toho soudy, místo uložení povinnosti odstranit rekreační chaty postavené nezákonně právními předchůdci žalovaných, "vyvlastnily" pozemky stěžovatelů.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jihlavě zamítl žalobu stěžovatelů na uložení povinnosti žalovaným odstranit na své náklady v rozsudku specifikované stavby z roku 1957, nacházející se na pozemku ve vlastnictví stěžovatelů. Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelé podali dovolání, které bylo zamítnuto Nejvyšším soudem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s aplikací zákonných ustanovení ve věci neoprávněné stavby na cizím pozemku a s jejími právním důsledky tak, jak ji učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích. Stejné námitky stěžovatelé uplatnili již v odvolacím a dovolacím řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy nepřísluší.

V této souvislosti je třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatelé zastávají výklad, lišící se od výkladu přijatého v napadených rozhodnutích, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud především připomíná, že je to právě Nejvyšší soud, který je v rámci soustavy obecných soudů tím soudním orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad norem podústavního práva (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb.). Je tedy právě jeho rolí - nikoli tedy rolí Ústavního soudu - také výklad podústavního práva sjednocovat.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně, s odkazem na svou judikaturu, objasnil aplikaci ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., tzv. středního občanského zákoníku, na projednávaný případ. Konstatoval také, že odvolací soud při posuzování právních aspektů vlastnictví ke stavbě a k pozemku vyšel z úplně zjištěného skutkového stavu věci a posoudil jej správně i po právní stránce. Stavebníci nemohli vědět, že staví na jiném než obecním pozemku (resp., že nestaví na pozemku, jímž by tamní národní výbor nemohl disponovat). Dovolací soud se vyjádřil i k ostatním námitkám, které stěžovatelé znovu opakují i v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v dalším odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

Jak vyplývá z výše uvedeného, soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná a excesivní. Jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní. Obecné soudy tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2009

František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu