Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2004/07 ECLI:CZ:US:2009:4.US.2004.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint regarding state pressure on hospital contract addendum validity.

Numero d'incarto IV.ÚS 2004/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the Constitutional Court's complaint against lower court rulings regarding a hospital contract addendum. The applicant argued that state authorities exerted excessive political pressure and coercion to force the hospital into signing the addendum, violating fundamental rights. The court found that the government decree lacked legal binding force and could not invalidate a contract, while also noting the applicant could not claim rights on behalf of the hospital director.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court: A constitutional complaint is inadmissible if the lower courts have already sufficiently addressed the validity of the contract, and a government decree without legal binding force cannot invalidate a contract concluded under state pressure.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court complaint state pressure on contracts government decree validity fundamental rights protection contractual freedom violation

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a of the Act on the Constitutional Court

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky Nemocnice Teplice, příspěvková organizace, Duchcovská 53, Teplice, právně zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, Vlastina 23, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 6. 2006 č. j. 20 C 177/2005-147 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 (správně zřejmě 16. 5. 2007) č. j. 35 Co 580/2006-171, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Žalobou ze dne 8. 10. 2007 se stěžovatelka domáhala proti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR (dále jen "VZP") zaplacení částky 15.055.134,- Kč. Uvedené subjekty uzavřely dne 30. 12. 1993 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, podle které jsou stěžovatelce hrazeny ze strany VZP úkony poskytnuté zdravotní péče pacientům pojištěným u VZP. Dne 30. 6. 1996 byl k této smlouvě účastníky uzavřen dodatek č. 12, podle kterého měly být úhrady zdravotní péče v období od 1. 4. 1996 do 31. 12. 1996 omezeny s tím, že podle čl. I. odst. 4 pojišťovna jednostranně započte pohledávku vzniklou omezením plnění v rámci vyúčtování za IV. čtvrtletí 1996. Zároveň však odst. 3 čl. I. dodatku zavazuje žalobkyni k poskytování zdravotní péče pojištěncům i při případném omezení úhrad za tuto péči. VZP si na základě tohoto dodatku započetla žalovanou částku v rámci své regulace na své plnění, kterým byla povinována žalobkyni v r. 1997.

Stěžovatelka je toho názoru, že soudy se dostatečně nezabývaly intenzitou tlaku ústředních orgánů státní správy na uzavření dodatku se všemi atributy státně politického, tj. mocenského, tudíž i psychického donucení. Soudy zcela pominuly, že tlak na uzavření napadeného dodatku ke smlouvě byl soustředěným tlakem nejvyšších i územních státních orgánů a zdravotních pojišťoven. Na základě citovaného usnesení vlády měly být ze strany okresních úřadů uplatňovány vůči ředitelům nemocnic sankce za nesplnění smluvních ujednání, prosazovaných na základě tohoto usnesení. Soudy pominuly, že došlo k zásahu státu do smluvních vztahů podle obchodního zákoníku prováděného exekutivou bez zmocnění v zákoně. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že mu nebyla poskytnuta ochrana před nezákonným uplatňováním státní moci. Stěžovatel považuje za zřejmé, že pokud by ředitel státního zdravotnického zařízení předmětný dodatek neuzavřel, byla by ze strany státu zprostředkovaně postižena i jeho rodina, neboť osobní příplatek a odměna činí podstatnou část jeho příjmu.

III. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález

sp. zn. III. ÚS 269/99

, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 235; nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1995, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda v postupu obecných soudů v souzené věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky.

Stěžovatelka se ve svém návrhu zaměřila především na otázku platnosti dodatku č. 12 k výše citované smlouvě. Dle náhledu Ústavního soudu se však touto problematikou již dostatečně zabývaly v odůvodněních svých rozhodnutí obecné soudy. Otázka platnosti či neplatnosti smlouvy je navýsost věcí jednoduchého práva, do jehož aplikace zasahuje Ústavní soud pouze v ojedinělých případech, jak je ostatně uvedeno již výše. Namítá-li stěžovatelka snahu nejvyšších státních orgánů vedoucí k ovlivnění smluvních stran prostřednictvím unesení vlády č. 162 z roku 1996 nelze přehlédnout, že se nejedná o normativní právní akt, ale toliko o sdělení záměru či úmyslu vlády, který však postrádá prvek právní závaznosti. Tím pochopitelně nelze říci, že by usnesení vlády bylo prosto jakéhokoliv faktického vlivu. Ovšem již forma, jakou je tento vliv uplatňován, sama sebe omezuje v účincích, jenž může vyvolat ve společenských vztazích. Při vědomí této skutečnosti pak nelze považovat usnesení vlády v demokratickém právním státě za skutečnost natolik motivační, aby jí mohla být zásadním způsobem ovlivněna svobodná vůle kontrahenta vedoucí k neplatnosti uzavřené smlouvy.

Co se týče námitky stěžovatelky stran potencionálního zásahu do práv ředitele státního zdravotnického zařízení, je třeba poukázat na skutečnost, že ústavní stížností lze brojit jen proti takovým zásahům, kdy je stěžovatel zásahem orgánu veřejné moci sám postižen, tzn. že ústavní stížnost nemůže být podávána za někoho jiného, v tomto případě za ředitele nemocnice.

K namítanému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. února 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu