Constitutional Court dismisses complaint that police and court violated rights by refusing lawyer presence during explanation submission.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the applicant against a municipal court and police decision. The applicant argued that his fundamental rights were violated because he was required to appear personally to submit an explanation while being denied his lawyer's presence. The court ruled that while the right to legal representation exists, it does not obligate state organs to adjust procedural schedules to accommodate the summoned person's lawyer, and the applicant bore the responsibility to secure representation. Consequently, the court found no violation of fundamental freedoms and dismissed the complaint as unfounded.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Law č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním: Organs active in criminal proceedings are not obliged to adapt the procedure to the summoned person's lawyer, and the summoned person must ensure their legal representation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem, se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 463/2008 ze dne 31. 7. 2008, a proti usnesení orgánu Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ČTS: PSP-496/TČ-2008-92 ze dne 8. 2. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dne 24. 10. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") kladené. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených usnesení městského soudu a usnesení policejního orgánu, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení spatřuje především v tom, že - podle jeho názoru - nebyly dány podmínky uložení pokuty podle ustanovení § 66 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr.ř."). Stěžovatel považuje za absurdní stanovisko soudu (a policejního orgánu), že byl povinen osobně se dostavit k podání vysvětlení a teprve pak měl právo trvat na přítomnosti advokáta. Uvádí, že se nezdráhá podat v předmětné věci vysvětlení, avšak trvá na svém právu, aby při tomto úkonu byl přítomen jeho právní zástupce. Ohrazuje se také proti tvrzení, že by s policejním orgánem řádně nespolupracoval. S tvrzením vyšetřovatele, že nepřebral v prosinci 2007 poštovní zásilku nesouhlasí, což namítal již ve stížnosti adresované Městskému soudu v Praze. Jestliže se v minulosti nemohl k podání vysvětlení dostavit, řádně se policejnímu orgánu omluvil a požádal o učení určení nového termínu k podání vysvětlení. Stěžovatel konečně poukazuje na to, že uložení pořádkové pokuty je jedním z krajních prostředků udržení autority orgánů činných v trestním řízení. Rozhodne-li se tedy policejní orgán pořádkovou pokutu uložit, musí mít jednoznačně prokázáno, že k uložení pořádkové pokuty jsou dány podmínky reflektující tvrdost této sankce.
II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený policejním orgánem sp. zn. ČTS: PSP-496/TČ-2008 a spis vedený Městským soudem v Praze sp. zn. 44 To 436/2008. Z tohoto spisového materiálu (jakož i z ústavní stížnosti samé) zjistil, že stěžovatel byl Policií České republiky, v rámci šetření ve věci podezření z pojistného podvodu podle ustanovení § 250a odst. 1, 2 a 5 zákona č. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z.") a daňového úniku podle ustanovení § 148 odst. 1 a 4 tr. z. opakovaně žádá o podání vysvětlení v souladu s ustanovením § 158 odst. 6 tr. ř. Protože se k podání vysvětlení zásadně nedostavoval, s policií ani jinak nespolupracoval a pokus o předvedení byl neúspěšný, přistoupil dne 9. 1. 2008 policejní orgán k uložení první pořádkové pokuty v souladu s § 66 tr. ř. (pozn.: o tom bylo rozhodnuto usnesením policejního orgánu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ČTS: PSP-4135/OHK-2-2006). Proti uložení této pořádkové pokuty podal stěžovatel v souladu s ustanovením § 141 a násl. tr. ř. stížnost, která však byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 44 To 297/2008, ve znění opravného usnesení sp. zn. To 44 297/2008 ze dne 31. 7. 2008, zamítnuta. Stěžovatel napadl citované usnesení ústavní stížností, která byla následně usnesením Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2137/08
ze dne 18. 12. 2008 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V souladu se svoji ustálenou judikaturou - v právě citovaném usnesení příkladmo uvedenou - Ústavní soud (tehdy) uvedl, že při aplikaci pořádkové pokuty je nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž plyne, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je obecně způsobilé zasáhnout do základních subjektivních práv (svobod) účastníků řízení. I přesto však podle tehdejších závěrů Ústavního soudu není procesně (podústavně) neudržitelné, jestliže policejní orgán při rozhodování o uložení pořádkové pokuty přihlížel k tomu, jak s ním stěžovatel v minulosti spolupracoval.
Dne 8. 2. 2008 uložil policejní orgán stěžovateli (napadeným usnesením policejního orgánu ze dne 8. 2. 2008, ČTS: PSP 496/TČ-2008-92) další pořádkovou pokutu. K tomuto kroku přistoupil poté, co se stěžovatel k podání vysvětlení opětovně nedostavoval a pokus o jeho předvedení podle ustanovení § 90 tr. ř. se nezdařil; to učinil tehdy, kdy se stěžovatel naposledy omluvil způsobem nedostatečným, toliko s poukazem na zaneprázdněnost advokáta. Stížnost podaná stěžovatelem proti citovanému usnesení policejního orgánu byla napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 44 To 463/2008, v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Stěžovatel tedy využívá právě projednávanou ústavní stížnost, aby namítal protiústavnost i tohoto dalšího nového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 44 To 463/2008, jakož i usnesení policejního orgánu ze dne 8. 2. 2008, ČTS: PSP 496/TČ-2008-92, o uložení pořádkové pokuty.
III. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu i vyžádaný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ústavní stížnost rozhodnutá dne 18. 12. 2008 pod
sp. zn. III. ÚS 2137/08
a právě projednávaná ústavní stížnost napadají v podstatě stejný postup policejního orgánu, který týž uplatnil vůči stěžovateli, resp. podrobný myšlenkový algoritmus, na základě něhož Městský soud v Praze stížnosti stěžovatele v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Proto i obě ústavní stížnosti (resp. námitky v nich uvedené) jsou z velké části obsahově prakticky totožné (viz strana 1 - 4 ústavních stížností). Jediný výraznější rozdíl je v tom, že v právě projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nově uvádí, že se městský soud s jeho námitkami prokazujícími jeho dostatečnou součinnost s policejním orgánem, řádně nezabýval.
Nicméně, s přihlédnutím k zásadní podobnosti obou ústavních stížností, nepovažuje Ústavní soud za potřebné znovu opakovat to, co již bylo správně konstatováno v usnesení Ústavního soudu,
sp. zn. III. ÚS 2137/08
ze dne 18. 12. 2008. Proto na ně z důvodu stručnosti odkazuje.
Pokud se týká výtky stěžovatele, že se městský soud jeho námitkami řádně nezabýval, neshledal Ústavní soud toto tvrzení důvodným. V nynější ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 44 To 463/2008, Městský soud v Praze vycházel z toho, že v souladu s ustanovením § 158 odst. 6 tr. ř. byl stěžovatel povinen výzvě policejního orgánu vyhovět. Městský soud dovodil, že stěžovateli nebránily žádné závažné osobní překážky ve splnění povinnosti dostavit se k policejnímu orgánu; ta okolnost, že u podání vysvětlení nemohl být přítomen stěžovatelův právní zástupce, byť z důvodů plnění neodkladných pracovních povinností, výše uvedenou osobní překážku na straně stěžovatele nepředstavuje. S tímto názorem Městského soudu v Praze Ústavní soud zcela souhlasí. Stěžovatel byl povinen výzvě Policie České republiky, v rámci jejího šetření ve věci podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu (§ 250a odst. 1, 2 a 5 tr. z.) a daňového úniku (§ 148 odst. 1, 4 tr. z.), vyhovět. Podle ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř. totiž platí, že policejní orgán je oprávněn vyzvat osobu, aby se dostavila k podání vysvětlení ve stanovené době na určené místo; v řízení o zvlášť závažném trestném činu je osoba povinna této výzvě vyhovět (dokonce) ihned, což je právě případ stěžovatele (§ 41 odst. 1, § 62 tr. ř.) Není tedy v rozporu ani se zákonností ani s ústavností, jestliže městský soud konstatoval, stejně jako policejní orgán, že stěžovatel byl povinen se k podání vysvětlení ve stanoveném termínu dostavit; policejní orgán byl totiž dokonce oprávněn, jak plyne z výše uvedeného, od stěžovatele požadovat, aby se dostavil ihned. Stěžovatel měl samozřejmě právo na přítomnost advokáta. Na druhou stranu jeho nepřítomnost není sama o sobě důvodem pro odepření podat vysvětlení. Měl-li stěžovatel za to, že mu svědčí některá z výjimek umožňujících odepřít podání vysvětlení, pak toto vysvětlení poskytnout nemusel, měl však povinnost se k podání vysvětlení dostavit. Ostatně o právu odepřít podání vysvětlení by jej policejní orgán poučil, jakmile by se k podání vysvětlení dostavil.
Ústavní soud - k uvedené námitce stěžovatele, že nebyl přítomen u podání vysvětlení jeho advokát - dále konstatuje, že orgány činné v trestním řízení nejsou povinny přizpůsobovat režim a průběh tohoto řízení představám a požadavkům předvolaného a jeho právního zástupce; nejsou tedy zásadně povinny vyhovět jejich případné žádosti o změnu termínu podání vysvětlení z takového důvodu, jako je pracovní zaneprázdněnost kteréhokoli z nich. Bylo na stěžovateli, aby přítomnost advokáta - pokud ji vyžaduje - zajistil, případně i cestou substituce jiným advokátem. V tomto směru lze odkázat např. na nález Ústavního soudu vydaný pod
sp. zn. I. ÚS 734/04
. Z něj vyplývá, že svědek má právo na právní pomoc podle čl. 37 dost 2 Listiny, zároveň však Ústavní soud v závěru tohoto nálezu zdůraznil, že: "v žádném případě nejde o to, že by orgán činný v trestním řízení měl za povinnost advokáta v každém případě zajistit, anebo odkládat provedení svědecké výpovědi proto, že si svědek přeje mít u výslechu svého advokáta, ale pouze o povinnost toto zastoupení umožnit. Je věcí svědka, zda se rozhodne přijít k podání svědecké výpovědi v doprovodu svého právního zástupce, či sám." Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v neakceptování omluvy ze stanoveného termínu žádné pochybení orgánů činných v trestním řízení neshledává. Jeví se ostatně logickým, jestliže s přibývajícím počtem omluv je k nim přistupováno s větší přísností, zvláště, byla-li stěžovateli již jednou ze stejného důvodu pořádková pokuta uložena a týž i přesto pokračuje v protiprávním jednání. Zároveň je třeba zdůraznit, že otázka omluvitelnosti důvodů zmeškání neúčasti při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu je v prvé řadě doménou orgánů činných v trestním řízení.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními základní práva (svobody) stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. února 2009
František Duchoň
předseda senátu