Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding custody change as clearly unfounded and no rights violated.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a mother against a regional court's refusal to change her child's custody arrangement. The mother argued that the lower court's decision arbitrarily violated her constitutional rights to care and upbringing under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower court properly reasoned its decision based on existing evidence and established legal principles without procedural flaws.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint as clearly unfounded when the lower court's decision is properly reasoned, based on evidence, and does not violate the applicant's fundamental rights.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. D. F., zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008 č. j. 31 Co 592/2007-748, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku, jímž Krajský soud v Praze změnil k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 6. 2007 č. j.
42 P 112/2006-555 tak, že zamítl návrh stěžovatelky na změnu výchovy nezletilého. Stěžovatelka toto rozhodnutí zpochybnila tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených spisů Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem a rozhodnutím odvolacího soudu o tom, zda byly naplněny podmínky pro změnu výchovného prostředí podle § 28 zákona o rodině a pro změnu dosavadní střídavé výchovy obou rodičů. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí je svévolné, neboť jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Napadené rozhodnutí je dle názoru stěžovatelky svévolné i z hlediska použité interpretace a aplikace zákonných ustanovení představuje odklon od ustálené judikatury a nebylo vydáno v souladu s kautelami ústavního rámce. Stěžovatelka dále tvrdí, že vydáním rozhodnutí bylo porušeno i její právo na péči a výchovu nezletilého a právo nezletilého na výchovu a péči rodičů.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Praze, v němž stručně shrnuje závěry svého rozsudku, na nějž v podrobnostech odkazuje. Odvolací soud odkazuje také na usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2412/07
, které se zabývalo podmínkami střídavé výchovy nezletilého dítěte.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by jí byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, eventuálně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí nezjistil, že by bylo stěžovatelce nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že odvolací soud opřel svůj závěr o právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, ani práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě a podrobně objasnil okolnosti, které jej vedly k napadenému rozhodnutí, a s odkazem na současnou judikaturu vysvětlil svůj závěr, že v rozhodné době nedošlo k takové zásadní změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovného prostředí. Jak z výše uvedeného vyplývá, odvolací soud srozumitelně uvedl, jaké důvody jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí a navzdory tvrzení stěžovatelky nelze jeho rozhodnutí označit jako svévolné a excesivní. Obdobně ani provedená interpretace podústavního práva není v rozporu s ústavně zaručenými principy.
Pokud jde o tvrzené porušení práva stěžovatelky na péči a výchovu nezletilého a právo nezletilého na výchovu a péči rodičů ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, lze konstatovat, že stěžovatelka se v podstatě domáhá přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy a právních závěrů z toho vyplývajících. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Jeho úkolem je poskytovat ochranu základním právům a svobodám zakotveným zejména v Ústavě ČR a v Listině.
Odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nejsou v dané věci relevantní. Odvolací soud postupoval při rozhodování právě v souladu se zásadou uvedenou v citovaném nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 48/04
(dostupný na http://nalus.usoud.cz), podle níž by "rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte (oběma rodiči) mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů". Vycházel především ze zjištění, že v dosavadní péči obou rodičů o nezletilého nebyly zjištěny žádné negativní poznatky a střídavá péče fungovala do doby rozhodování bez větších problémů. Odvolací soud provedl dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil. Ve svém rozsudku soud vyšel ze skutkových zjištění, vypořádal se se všemi námitkami stěžovatelky a opřel své rozhodnutí o příslušné ustanovení zákona o rodině.
V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před odvolacím soudem dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu