Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3209/08 ECLI:CZ:US:2009:3.US.3209.08.1 Generato dall'IA

Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to failure to exhaust legal remedies via lawyer representation.

Numero d'incarto III.ÚS 3209/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint, ruling it both unfounded and inadmissible. The applicant challenged administrative decisions denying asylum, arguing the lower courts erred in fact-finding and procedural conduct. The court held that the applicant failed to exhaust legal remedies because her cassation appeal was rejected for lack of a lawyer, a procedural defect she did not cure despite being summoned.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court; § 75 para. 1 of the Act on the Constitutional Court: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all legal remedies, including those requiring mandatory representation by a lawyer.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies mandatory lawyer representation inadmissible constitutional complaint asylum denial procedural prerequisites

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 et seq. of the Act on the Constitutional Court
§ 75 para. 1 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 1 lit. e) of the Act on the Constitutional Court
§ 46 para. 1 lit. a) of the Code of Civil Procedure
§ 105 para. 2 of the Code of Civil Procedure

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: G. N., zastoupené JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2008, č. j. 2 Azs 87/2008-78, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2008, č. j. 63 Az 30/2007-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 63 Az 30/2007 se podává následující.

Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 19. 3. 2007, č. j. OAM-1-207/VL-10-08-2007, jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 2. 2005 (dále jen "zákona o azylu"), zamítlo žádost stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany, neboť shledalo, že ji podala s úmyslem vyhnout se nepříznivým důsledkům rozhodnutí o správním vyhoštění.

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu krajský soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2008, č. j. 63 Az 30/2007-48 zamítl. S rozhodnými závěry žalovaného se ztotožnil a konstatoval, že za situace, kdy žádost byla odmítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, "nemohou obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu, vztahující se k důvodům udělení azylu".

Kasační stížnost proti zamítavému rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 11. 2008, č. j. 2 Azs 87/2008-78, odmítl pro nedostatek podmínky řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] spočívající v tom, že stěžovatelka nebyla pro řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.), a neodstranila jej ani poté, co k tomu byla vyzvána soudem podáním, doručeným (ve smyslu § 42 odst. 5 s. ř. s., a § 46 odst. 1, 3, § 50c odst. 1, 4 o. s. ř.) dne 8. 8. 2008.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu, že při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu postupoval svévolně, neboť vybočil ze zákonných pravidel a její žalobu zamítl přesto, že vedlejší účastník (žalovaný správní orgán) si pro rozhodnutí neopatřil dostatek podkladů. Pakliže by postupoval v procesu hodnocení důkazů ústavně konformně a "provedl správné právní posouzení" zjištěného skutkového stavu, dospěl by (na rozdíl od správního orgánu) k závěru, že důvod pro udělení azylu, tkvící v odůvodněné obavě před pronásledováním, je v jejím případě dán. Nejvyšší správní soud podle jejího názoru "nerespektoval procesní předpisy" rovněž, a kasační stížnost odmítl pro nedostatek právního zastoupení navzdory tomu, že usnesení krajského soudu, jímž byla vyzvána k předložení plné moci advokáta, jí "v rozhodné době" nebylo doručeno ani oznámeno.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V usnesení ze dne 23. 6. 2004,

sp. zn. III. ÚS 219/04

(stejně jako později, kupříkladu v usnesení

sp. zn. II. ÚS 1187/07

či v usnesení

sp. zn. III. ÚS 2191/07

), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady soudního správního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to v prvé řadě tvrzením, že Nejvyšší správní soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložil a aplikoval ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve vazbě na § 42 odst. 5 s. ř. s., a § 46 odst. 1, 3, § 50b, § 50c odst. 1, 4 o. s. ř. , na něž se stěžovatelka v ústavní stížnosti obsahově odvolala.

Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno (§ 54, § 55, § 64 s. ř. s., § 157 odst. 2 o. s. ř.).

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, které byly v dané věci Nejvyšším správním soudem uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Předně platí, že každé uplatňování subjektivních práv je nevyhnutelně spjato s konkrétním, právem upraveným, procesem (řízením), jenž logicky vyžaduje respekt k stanovenému "formalizovanému" postupu; není-li ho dbáno, a proto právu ochrana poskytnuta nebyla, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť byla pominuta zde vyjádřená podmínka "stanoveného postupu".

Z vyžádaného procesního spisu se podává, že po podání kasační stížnosti byla stěžovatelka krajským soudem ve svém mateřském jazyce mj. vyzvána, aby si zvolila advokáta a předložila plnou moc k zastupování v řízení před Nejvyšším správním soudem. Výzva byla stěžovatelce doručena náhradním způsobem v souladu s ustanovením § 46 odst. 1, 3, § 50b, § 50c odst. 1, 4 o. s. ř. dne 8. 8. 2008, a to na jí (v kasační stížnosti) uvedenou adresu (Rytířova 784/17, 140 00 Praha 4 - Kamýk).

Potom ve smyslu označených ustanovení se za den doručení považuje poslední den třídenní lhůty, počítané ode 5. 8. 2008, kdy došlo k uložení zásilky doručujícím orgánem (zde provozovatelem poštovních služeb), neboť stěžovatelka nebyla na uvedené adrese v době, kdy jí bylo doručováno, zastižena.

Náhradní doručení zásilky (coby institut, který je v obecné rovině ústavně konformní součástí právního řádu) je založeno na právní fikci, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal; vychází se přitom z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv (vigilantibus iura), včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat soudní zásilky.

Splnění podmínek, za nichž k náhradnímu doručení zásilky došlo, přitom stěžovatelka relevantně nezpochybnila (§ 46 odst. 6 o. s. ř.), jestliže pouze tvrdí, že jí výzva soudu nebyla "v rozhodné době doručena ani oznámena".

Názor kasačního soudu, uplatněný v otázce doručení rozhodné písemnosti fyzické osobě, lze proto mít za korektní, jež koresponduje tradičnímu a ustálenému výkladu obecných soudů v rovině jednoduchého práva, a nelze mu ničeho vytknout ani z pohledu ústavněprávního.

Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Podaná ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, jde pak o ústavní stížnost nepřípustnou.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu).

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn toliko v případě, že opravný prostředek, který je mu k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, nýbrž logicky i tehdy, když tak sice učinil, nikoli však "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně.

Právě taková situace nastala v dané věci, jestliže kasační stížnost stěžovatelky byla Nejvyšším správním soudem podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuta proto, že stěžovatelka nebyla pro řízení zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.), a tento nedostatek podmínky řízení ani později neodstranila, ač k tomu byla náležitě vyzvána.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněnou a zčásti jako nepřípustnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu