Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1811/07 ECLI:CZ:US:2009:1.US.1811.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses complaint claiming police and prosecutor violated rights by delaying criminal report. No right to demand criminal prosecution exists.

Numero d'incarto I.ÚS 1811/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaints filed by two individuals against decisions by the police, prosecutor's office, and oversight authority. The complainants argued that the authorities violated their fundamental rights by delaying the criminal report and refusing to initiate prosecution. The court ruled that the right to have another person prosecuted does not exist and that criminal proceedings are a matter between the state and the alleged offender.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Art. 83 ust. 1 Ústavy; § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: The Constitutional Court cannot intervene in procedural decisions of criminal investigation authorities regarding the handling of criminal reports, as there is no constitutional right to demand the prosecution of another individual.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal criminal report handling right to prosecution police procedural delay state prosecution authority

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Art. 83 ust. 1 Ústavy
Art. 87 odst. d) Ústavy
§ 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 159a odst. 1 trestního řádu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů H. V. a M. M., obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Krajánkova 12, proti usnesení Policie České republiky ze dne 20. 11. 2006, ČTS: ORII-2462/OOK1-2006, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 ZN 5257/2006-155, a proti přípisu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 5. 2007, KZN 4569/2005-209, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 5, čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy domáhali zrušení usnesení Policie České republiky ze dne 20. 11. 2006, ČTS: ORII-2462/OOK1-2006, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 ZN 5257/2006-155, a přípisu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 5. 2007, KZN 4569/2005-209, a vyslovení zákazu příslušným orgánům činným v trestním řízení, aby pokračovaly v porušování jejich práv a svobod.

V obsáhlé ústavní stížnosti, doplněné četnými přílohami, protestují stěžovatelé proti tomu, že Policie České republiky shora uvedeným usnesením odložila jejich trestní oznámení, neboť zjistila, že ve věci se nejedná o trestný čin. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 poté zamítlo i stížnost stěžovatelů, podanou proti uvedenému usnesení policejního orgánu. Stěžovatelé následně podali podnět k výkonu dohledu nad činností příslušné státní zástupkyně v dané věci, ten však byl Městským státním zastupitelstvím v Praze rovněž odložen. Se všemi těmito rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení stěžovatelé nesouhlasí a usilují o jejich zrušení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

V případě projednávané ústavní stížnosti námitky stěžovatelů směřují proti postupu policejního orgánu, který ve věci trestního oznámení stěžovatelů rozhodl o odložení věci ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu, proti rozhodnutí dozorujícího státního zástupce o zamítnutí příslušného opravného prostředku a proti odložení podnětu k výkonu dohledu nad činností příslušné státní zástupkyně. Ústavní soud uvádí, že se otázkami postupu orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení § 159 a 159a trestního řádu zabýval ve srovnatelných věcech již opakovaně (srov. např. usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 921/06

,

II. ÚS 349/06

,

III. ÚS 221/08

,

III. ÚS 264/08

aj.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě přístupná na internetových stránkách http://www.usoud.cz). V obdobných případech mnohokrát konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími či souvisejícími rozhodnutími (o jeho odložení) nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv či svobod oznamovatelů údajných trestných činů.

Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů v souladu s čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. i § 1 odst. 2 trestního řádu). Z této možné pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz § 1 odst. 1 trestního řádu) nelze však dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému, o což stěžovatelé zjevně usilují. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byl jiný trestně stíhán, neexistuje. Domáhat se zrušení uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci proto ve zkoumaném případě není úspěšně možné; tím spíše nelze - za této procesní situace - těmto orgánům předepisovat, jak by měly postupovat, resp. domáhat se, aby Ústavní soud vyslovil zákaz pokračovat v údajném porušování práv a svobod stěžovatelů.

Pro úplnost lze doplnit, že usnesení o odložení věci ani ostatně není rozhodnutím v rámci trestního stíhání, nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a nezakládá uplatněním principu ne bis in idem. Pokud později odpadnou důvody odložení věci a zjistí-li se nové skutečnosti, lze bez dalšího zahájit trestní stíhání a usnesení o odložení se tím automaticky stává neúčinné bez formálního zrušení.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2009

František Duchoň

předseda senátu