Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding litigation cost allocation rules.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a bankruptcy administrator against the allocation of litigation costs. The applicant argued that courts failed to consider his request to apply a discretionary cost rule instead of the standard success-based principle, claiming arbitrary discretion. The court ruled that disputes over cost allocation generally do not constitute violations of fundamental rights unless there is extreme excess or arbitrariness, which was not found here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; Disputes over litigation cost allocation generally do not constitute violations of fundamental rights unless accompanied by extreme excess or arbitrariness in the application of the law.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Pavelky, advokáta, se sídlem v Brně, nám. 28. října 12, správce konkursní podstaty úpadce AK - 2001, s. r. o., se sídlem v Brně, Černopolní 239/47, zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem v Brně, Vackova 44, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2008 č. j. 8 Cmo 296/2008-70 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007 č. j. 35 Cm 24/2007-43, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2008 č. j. 35 Cm 24/2007-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 12. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2008 č. j. 8 Cmo 296/2008-70, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007 č. j. 35 Cm 24/2007-43 (ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2008 č. j. 35 Cm 24/2007-56). Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí nikoliv proti závěrům soudů ve věci samé (tj. proti zamítnutí žaloby a následnému potvrzení tohoto rozhodnutí ve věci samé), ale toliko proti rozhodnutím soudů o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel namítl, že již v prvostupňovém řízení navrhoval rozhodnout o náhradě nákladů řízení dle moderačního ustanovení § 150 občanského soudního řádu namísto zásady úspěchu stanovené v § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Argumentoval nedostatečností dokumentace celého "obchodního případu", a tím, že jako správce konkursní podstaty byl v souladu s povinností odborné péče (§ 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.) nucen podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Poukázal na to, že soudy se skutečnostmi uvedenými ve prospěch aplikace moderačního ustanovení nezabývaly (včetně okolností vedoucích k uplatnění nároku); v jejich nedostatečném odůvodnění spatřuje stěžovatel prvky libovůle.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Problematiku náhrady nákladů řízení upravuje občanský soudní řád v ustanoveních § 142 až § 150. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu přitom představuje výjimku z náhradových zásad (včetně § 142 odst. 1 o. s. ř.), ke které soud může po pečlivém posouzení všech okolností přistoupit, avšak musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Z obsahu rozsudku odvolacího soudu zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces zjištěn nebyl. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal rozhodnutí prvostupňového soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí, a rovněž považoval za správný výrok prvostupňového soudu o náhradě nákladů řízení dle zásady úspěšnosti (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu); sám k této zásadě přistoupil i u nákladů odvolacího řízení. Soudy dospěly k závěru, že částka 400 000,- Kč vyplacená úpadcem žalovanému není bezdůvodným obohacením, neboť žalobce (úpadce) a žalovaný ke dni 30. 1. 2004 neměli pochyb o předmětu obchodního závazku. Oba soudy ve svých závěrech vycházely z důkazu - Zápisu o ukončení činnosti z 30. 1. 2004 předloženého žalovaným, ve kterém byly (mimo jiné) uvedeny objednané činnosti, časový rozsah a výslovné prohlášení úpadce o řádném provedení objednaných činností žalovaným. Dle Ústavního soudu z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento zvažoval správnost postupu prvostupňového soudu dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž neshledal důvod pro výjimku ze zásady úspěšnosti. Oba soudy přitom k aplikaci zásady úspěšnosti přistoupily po výše uvedených závěrech ve věci samé. Odůvodnění aplikace § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak dostatečně vyplývá ze samotného závěru soudů o tom, že nedošlo k bezdůvodnému obohacení, přičemž již stanovisko soudů k důkazu - Zápisu je reakcí na argumentaci stěžovatele o důvodnosti/okolnostech podání žaloby. Nedostatek důvodů hodných zvláštního zřetele v dané věci je tak z odůvodnění odvolacího rozhodnutí zřejmý.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu