Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding excessive length of summary proceedings for state compensation. The court finds no violation of fair trial rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the final judgments of the City Court in Prague and the District Court for Prague 2. The applicant argued that the summary proceedings for state compensation, lasting over four years, violated his right to a fair trial and reasonable time under Article 6 and Article 41 of the ECHR. The court rejected these claims, noting that the extended duration was justified by complex procedural issues, the applicant's own delays, and the defendant's illness and lack of cooperation with experts, which the lower courts addressed without unnecessary delays.
Regesto Legislator
Generato dall'IALaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 99/1963 Coll., the Civil Procedure Code; Law No. 106/1999 Coll., on State Compensation: The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the lower courts adequately explained the reasons for the length of proceedings, which were caused by complex procedural matters, delays attributable to the parties, and the applicant's own inaction rather than arbitrary judicial conduct.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Petrem Bayerem, advokátem v Chebu, nám. Krále Jiřího 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008 č. j. 15 Co 263/2008-43 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2008 č. j. 15 C 82/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 700 000,- Kč, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, o zaplacení přiměřeného zadostiučinění v uvedené výši. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a právo na spravedlivé zadostiučinění zakotvené v čl. 6 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá především délku řízení vedeného ve věci vydání směnečného platebního příkazu, které bylo zahájeno dne 21. 2. 2000 a skončeno pravomocným rozsudkem dne 16. 9. 2004. Uvedenou dobu považuje za nepřiměřenou z hlediska charakteru řízení jako zkráceného soudního řízení. Stěžovatel tvrdí, že postup soudu a znalce byl liknavý, stěžovatel sám průtahy v řízení nezpůsobil, naopak se domáhal jejich odstranění, a skutečnost, že žalovaný nespolupracoval se znalcem, podával námitky podjatosti a žádosti o odročení jednání, nemohou odůvodňovat uvedenou délku řízení. Podstatou argumentace stěžovatele je tvrzení, že soudy připustily nedůvodné průtahy, byť způsobené zejména žalovanou stranou, a k odstranění průtahů nedošlo ani po jeho stížnostech předsedovi Vrchního soudu v Praze. Svá tvrzení o porušení základních práv stěžovatel opírá také o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, k němuž se se svým podáním v posuzované věci obrátil v roce 2004.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a kopie napadených rozhodnutí a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů:
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně podrobně a logicky vysvětlil, že ačkoli obdobná řízení trvají obvykle poměrně kratší dobu, neboť jejich smyslem je urychlené uspokojení navrhovatele, konkrétní procesní aspekty tohoto řízení byly příčinou delší doby jeho trvání. Předmětné řízení trvalo delší dobu především z důvodu řešení velkého množství procesních otázek. Řízení proběhlo několikrát i před odvolacím soudem a na jeho celkové délce se podstatně projevily i opakované žádosti žalovaného o odročení z důvodu jeho onemocnění. Soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích popsaly i další důvody, jež vedly k delší době řízení, mezi nimi nespolupráci žalovaného se znalcem či námitku podjatosti soudce. Soudy se však v každé fázi předmětného řízení s procesními otázkami vypořádaly rychle a bez zbytečných průtahů, když, stejně jako stěžovatel, využily prostředky, které jim zákon nabízí.
Jak vyplývá z výše uvedeného, obecné soudy srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí. Jejich rozhodnutí nejsou ani svévolná ani excesivní a jimi provedená aplikace podústavního práva nedosahuje rozměru porušení základních práv a svobod. Lze uzavřít, že Ústavní soud neshledal, že by soudy svým procesním postupem ani aplikací podústavních předpisů zasáhly do základních práv a svobod stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu