Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2417/08 ECLI:CZ:US:2009:3.US.2417.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal claiming unequal treatment regarding court fee exemptions in civil proceedings.

Numero d'incarto III.ÚS 2417/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a litigant against lower court decisions denying him exemption from court fees. The applicant argued that including potential future income from land sales in his financial assessment violated his right to legal aid and equality of arms. The Court ruled that such fee exemption decisions generally fall outside constitutional protection unless there is extreme arbitrariness or a clear violation of mandatory legal norms, which was not demonstrated here.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 138 odst. 1 o. s. ř.: Decisions on court fee exemptions are typically not subject to constitutional review unless they involve extreme arbitrariness or a clear violation of mandatory legal norms.

Parole chiave

Generato dall'IA
court fee exemptions constitutional complaint legal aid rights equality of arms civil proceedings financial assessment mandatory legal norms

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
§ 138 odst. 1 o. s. ř.
Oba soudy konstatovaly, že "celkové zhodnocení majetkové situace" stěžovatele (jeho příjem, příjem manželky, vlastnictví pozemků a existence pohledávky vůči žalobci) podmínky pro osvobození podle § 138 odst. 1 o. s. ř. nenaplňují.
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 83 Ústavy České republiky
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem se sídlem Vsetín, Rokytnice 149, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2008 sp. zn. 11 Co 363/2008 a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 5. 2008 č. j. 20 C 250/2007-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho občanskoprávní věci, a jimiž mu nebylo přiznáno (coby žalovanému) osvobození od soudních poplatků. Podle jeho názoru jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listiny"), čímž se prý ocitl "v nerovném postavení" vůči žalobci, pročež bylo i porušeno právo "na rovnost účastníků řízení", zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny.

Napadeným usnesením soud prvního stupně stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, a odvolací soud roto rozhodnutí rovněž napadeným usnesením potvrdil. Oba soudy konstatovaly, že "celkové zhodnocení majetkové situace" stěžovatele (jeho příjem, příjem manželky, vlastnictví pozemků a existence pohledávky vůči žalobci) podmínky pro osvobození podle § 138 odst. 1 o. s. ř. nenaplňují. Připomněly též, že relevantní peněžité plnění stěžovateli (žalobcem) ze souvisejícího sporu (vedeného před Okresním soudem ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 218/2002) je stěžovatelem blokováno, neplní-li v něm uzavřenou dohodu o narovnání, na jejím základě vzal předchozí žalobu (proti nynějšímu žalobci) zpět.

V ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje porušení výše identifikovaných ústavně zaručených práv z tvrzení, že obecné soudy pochybily, pakliže "mezi jeho příjmy" zařadily nejen skutečně dosahované, nýbrž i příjmy "potenciální", jichž se mu má dostat od žalobce "v souvislosti s pronájmem a/nebo prodejem pozemků v jeho vlastnictví. Tím mu podle jeho názoru "de facto znemožnily ochranu svých práv" ("s důsledky na ustanovení zástupce dle § 30 ve spojení s § 138 odst. 3 o. s. ř."), čímž se prý současně ocitl v nerovném postavení ve vztahu k žalobci.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Východisko pro připustitelnou (a Ústavním soudem připouštěnou) výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; až teprve poté by mohlo být uvažováno o právech stěžovatelem namítaných, totiž rovnosti účastníků soudního řízení a práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.

Jelikož si soud potřebný skutkový základ pro rozhodování o návrhu podle § 138 odst. 1 o. s. ř. neopatřuje zásadně dokazováním (nýbrž šetřením na základě předložených listin), lze o nepřípustných ústavněprávních konsekvencích uvažovat jen tehdy, jestliže by jeho závěry o osobních a majetkových poměrech účastníka řízení byly výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, případně když je řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí neodůvodnil. Výklad a aplikaci ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., o něž zde jde, lze zpochybnit z hlediska ústavněprávního tehdy, vybočuje-li nedůvodně ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli); to je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Nic takového v dané věci dovodit nelze; ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde zjevně není; soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v adekvátních zjištěních, a nelze efektivně namítat, že by se nevypořádaly s námitkami, vznesenými stěžovatelem, co do jeho osobních, majetkových a příjmových poměrů. Ani v celkovém zhodnocení těchto poměrů z hlediska podmínek aplikace § 138 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud neshledává exces z předvídatelného nazírání, pročež ani závěr o aplikační libovůli není k dispozici. Není tedy spolehlivého argumentu pro závěr, že obecné soudy nepřípustně vybočily z mezí možného uvážení, jež ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. předjímá; to platí i ve vztahu k stěžovatelem namítaném zhodnocení i "potencionality" celkových poměrů, jelikož ani úvahy obecných soudů o souvztažnosti daného řízení s výše zmíněným řízením předchozím, resp. jeho výsledkem, nelze mít za nepřiléhavé.

Je konečně namístě připomenout, že k posuzování návrhů na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.

sp. zn. IV. ÚS 271/2000

); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov.

sp. zn. I. ÚS 13/98

,

II. ÚS 13/98

,

IV. ÚS 13/98

) nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz

sp. zn. IV. ÚS 289/03

).

O takový případ, jak bylo předznačeno výše, zde však nejde.

Shora předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde tedy splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu