Constitutional Court dismisses constitutional complaint as it targets non-final court decisions.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint, ruling that the lower court decisions were not final judicial acts. The applicant claimed violations of rights to court protection and fair trial, but the Court determined that the Supreme Court's subsequent ruling on appeal was the true final remedy. Consequently, the Court lacked jurisdiction to review the lower court decisions because they were not the last legal means provided by law.
Regesto Legislator
Generato dall'IAčl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may only review final judicial decisions; complaints against non-final acts are inadmissible as they do not constitute the last legal remedy.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky ČFU, s. r. o., se sídlem Nádražní 535/15, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem ve Frýdlantě nad Ostravicí, Malenovice 205, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 5 Cmo 169/2006 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2006, č. j. F 8403/06, C 13733 - 313, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem ze dne 17. 11. 2006, doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2006, domáhala zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě uvedených v záhlaví. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na řádné projednání věci (čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod).
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání návrhu příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, které stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci. Rozhodnutím ve smyslu citovaného článku Ústavy se dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci.
Z uvedených ustanovení nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu zrušit napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, neboť tato rozhodnutí evidentně nejsou rozhodnutími o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z vyžádaného soudního spisu totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti rozhodnutím napadeným projednávanou ústavní stížností také dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 4. 2008, č. j. 29 Cdo 201/2007-409, rozhodl tak, že v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2006, č. j. F 8403/06, C 13733 - 313, řízení zastavil, ve zbytku dovolání zamítl. Podle odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 5 Cmo 169/2006 přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolání proto podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je tedy až usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 2008, č. j. 29 Cdo 201/2007-409. Opačný postup by vedl k tomu, že by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatelka v posuzovaném případě domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud ČR o dovolání stěžovatelky rozhodl až po podání ústavní stížnosti, Ústavní soud stěžovatelku na tuto skutečnost upozornil, vyzval ji k vyjádření, zda svou ústavní stížností napadá také výše citované usnesení dovolacího soudu a současně ji poučil, že ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí ústavní stížnost směřovat proti poslednímu procesnímu prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, stěžovatelka však na tuto výzvu soudu doručenou jí 12. 12. 2008 nereagovala.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Ivana Janů,
soudce zpravodaj