Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 1063/08 ECLI:CZ:US:2009:1.US.1063.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding lawyer fees and statute of limitations application in civil proceedings.

Numero d'incarto I.ÚS 1063/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a client challenging a lower court's order to pay legal fees and litigation costs. The client argued that the court improperly applied civil code provisions regarding the statute of limitations and failed to respect property rights. The court found that the lower courts correctly assessed the limitation period based on the contract's termination and that the procedural outcome did not violate fundamental rights.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; § 100, § 101 obč. zák.; The Constitutional Court holds that a lower court's application of the statute of limitations to a lawyer's fee claim does not constitute a violation of property rights or the right to a fair trial if the assessment is legally sound and based on the contract's terms.

Parole chiave

Generato dall'IA
statute of limitations lawyer fees constitutional complaint property rights fair trial civil procedure limitation period

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Stěžovatelka se včasnou [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a řádnou ústavní stížností domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí ve výrocích I.
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatelka tvrdila, že jejich vydáním nebylo respektováno její vlastnické právo [čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a porušeno mělo být i právo na spravedlivý proces, garantované čl.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 6 Úmluvy na ochranu základních lidských práv a svobod
1 Listiny a čl. 6 Úmluvy na ochranu základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ustanovení čl.
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 3 Listiny základních práv a svobod
§ 100 obč. zák.
V řízení před nalézacím i odvolacím soudem uplatnila námitku promlčení ve smyslu § 100 obč. zák., ve vztahu k převážné části nároků uplatněných vedlejším účastníkem, ale odvolací soud tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.
§ 101 obč. zák.
Soud dospěl k závěru, že se jedná o nárok uplatněný ze smlouvy, na který dopadá obecná promlčecí doba uvedená v ustanovení § 101 obč. zák.
§ 33b obč. zák.
Podle ustanovení § 33b obč. zák. příkazní smlouva zaniká provedením úkonu, na který byla omezena.
§ 169 o. s. ř.
S přihlédnutím k tomu, že se odvolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelky (§ 169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl.
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
1 Úmluvy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. Lubošem Rábem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2008 sp. zn. 12 Co 636/2007 ve výrocích I. a III., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatelka se včasnou [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a řádnou ústavní stížností domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí ve výrocích I. a III., jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 9.163,- Kč s příslušenstvím (I.), dále nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5.362,- Kč a na nákladech odvolacího soudu částku 5.145,- Kč (III.). Stěžovatelka tvrdila, že jejich vydáním nebylo respektováno její vlastnické právo [čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a porušeno mělo být i právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy na ochranu základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravného prostředku, stěžovatelka tvrdila, že k porušení jejího práva došlo tím, že obecný soud vyhověl návrhu vedlejšího účastníka a uložil stěžovatelce povinnost nahradit mu náklady právního zastoupení před soudem prvního i druhého stupně. Podle jejího názoru nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí, neboť soud nesprávně aplikoval ustanovení občanského zákoníku, o. s. ř. i vyhlášek (č.177/1996 Sb., č. 484/2000 Sb.). Tyto právní závěry obecného soudu považuje za zásah do svých práv zaručených ústavním pořádkem.

Stěžovatelka poukázala na to, že dne 7. února 2003 uzavřela ústně příkazní smlouvu a nebyla dohodnuta smluvní odměna ani její splatnost či způsob vyúčtování, proto mělo být postupováno dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. V řízení před nalézacím i odvolacím soudem uplatnila námitku promlčení ve smyslu § 100 obč. zák., ve vztahu k převážné části nároků uplatněných vedlejším účastníkem, ale odvolací soud tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. Stěžovatelka tvrdila, že se jednalo o svévolný přístup soudu, a v tomto důsledku vyslovuje pochybnosti o nestrannosti soudního rozhodování. Rozhodnutí obecných soudů je rozporné, protože rozhodly ve stejné věci rozdílně a Ústavní soud by měl napravit nespravedlivé rozhodnutí tím, že rozhodnutí odvolacího soudu zruší.

II. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 35 C 342/2006 zjistil, že Okresním soudem Plzeň-město rozsudkem ze dne 23. července 2007 (35 C 342/2006-31) bylo stěžovatelce uloženo výrokem I. zaplatit stěžovateli částku 1.309,- Kč s přísl. a co do výroku II. částky 13.715,- Kč s přísl. byl návrh vedlejšího účastníka zamítnut jako nedůvodný. Dále bylo výrokem III. žalobci uloženo nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 10.206,90 Kč.

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2008 (12 Co 636/2007) byl rozsudek k odvolání žalobce změněn tak, že výrokem I. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 9.163,- Kč s přísl., výrokem II. ve zbývající částce 4.552,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta, výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 5.362,- Kč a na nákladech odvolacího soudu částku 5.145,- Kč.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

III. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody." (např. nález

sp. zn. III. ÚS 269/99

, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 1999, III. Díl, str. 235; nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257,

IV. ÚS 570/03

,

III. ÚS 177/04

). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o určení výše odměny advokáta za poskytnuté právní služby v řízení před Okresním soudem Plzeň-město (19 C 170/2002). Stěžovatelka odměnu za zastupování ani po řádné fakturaci neuhradila. V řízení před soudem prvního stupně byly provedeny všechny důkazy pro správné posouzení věci a soud se zabýval opodstatněností námitky promlčení, kterou stěžovatelka vznesla. Soud dospěl k závěru, že se jedná o nárok uplatněný ze smlouvy, na který dopadá obecná promlčecí doba uvedená v ustanovení § 101 obč. zák.

Jádrem sporu bylo posouzení, od kdy začala tato tříletá promlčecí doba běžet. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli platnou příkazní smlouvu, která nebyla v průběhu řízení vypovězena a dovodil, že žalobce mohl uplatnit právo na odměnu vždy po provedení jednotlivých úkonů právní služby, neboť splatnost odměny nevyplývá z vyhl. č. 177/1996 Sb. Odvolací soud se s tímto závěrem neztotožnil. Podle ustanovení § 33b obč. zák. příkazní smlouva zaniká provedením úkonu, na který byla omezena. V souzené věci vzniklo podle názoru odvolacího soudu žalobci právo na odměnu za zastupování až právní mocí rozhodnutí rozsudku odvolacího soudu dnem 27. prosince 2004. Žaloba vedlejšího účastníka o určení výše odměny advokáta za poskytnuté právní služby byla doručena soudu dne 15. listopadu 2006, před uplynutím tříleté promlčecí lhůty k uplatnění nároku na odměnu i paušální náklady. Námitka promlčení za tohoto stavu nebyla uplatněna důvodně, jak odvolací soud konstatoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka dále zpochybňovala výši přiznané odměny a namítala aplikaci nesprávného právního předpisu. Dle shodného tvrzení stran vyplynulo, že účastníci nesjednali v příkazní smlouvě výši odměny, proto obecné soudy dovodily, že výši nároku je třeba posoudit podle vyhl. č. 177/1996 Sb., neboť vyhl. č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazbu odměny za zastupování účastníka advokátem při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Tento závěr nelze bez dalšího označit za vybočení z mezí ústavnosti. S přihlédnutím k tomu, že se odvolací soud řádným a ústavně konformním způsobem vypořádal s tvrzeními stěžovatelky (§ 169 o. s. ř.), tak ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni nic vytknout.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základního práva ve smyslu čl. 2 odst.2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2009

František Duchoň v. r.

předseda senátu