Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2359/08 ECLI:CZ:US:2009:3.US.2359.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against appeal law section due to failure to allege specific constitutional violation.

Numero d'incarto III.ÚS 2359/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's request to annul a specific provision of the Act on Civil Procedure Law. The applicant argued that the provision violated fair trial rights and lacked unifying case law, but failed to cite any specific constitutional article or fundamental freedom. Consequently, the court deemed the request for annulment of the statutory provision as obviously unfounded and inadmissible for substantive review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court will reject a request to annul a statutory provision if the applicant fails to allege a specific constitutional violation or fundamental freedom limitation.

Parole chiave

Generato dall'IA
Constitutional Court Act on Civil Procedure Law annulment of provision unifying case law constitutional violation inadmissible request fair trial rights

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb.
§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
Neunese-li navrhovatel v řízení o kontrole norem břemeno tvrzení protiústavnosti, nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanovením § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a tedy nezpůsobilý meritorního projednání (viz nálezy
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Předmětné rozhodnutí považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině
Dotčení v uvedeném základním právu pak spatřuje v nesprávné aplikaci hmotného jednoduchého práva, a to ustanovení § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině.
§ 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
8 Co 1037/2008, o určení výživného, a o návrhu na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., takto:

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
sp. zn. III. ÚS 303/04
sp. zn. Pl. ÚS 7/03
ve lhůtě dle § 72 odst.
sp. zn. Pl. ÚS 24/07
sp. zn. Pl. ÚS 2/08
8 Co 1037/2008, o určení výživného, a o návrhu na zrušení § 237 odst.
sp. zn. Pl. ÚS 84/06
sp. zn. IV. ÚS 1181/07
sp. zn. IV. ÚS 136/97
sp. zn. III. ÚS 142/98
sp. zn. III. ÚS 206/98
sp. zn. III. ÚS 187/98
sp. zn. Pl. ÚS 15/01

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 13. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele Dr. H. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 32, České Budějovice, adresa pro doručování Tovačovského 3161, Kroměříž, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2008 sp. zn. 8 Co 1037/2008, o určení výživného, a o návrhu na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., takto:

Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2008 sp. zn. 8 Co 1037/2008 a návrh na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatel se ústavní stížností, podanou faxem dne 19. září 2008 a doplněnou písemným podáním doručeným osobně dne 22. září 2008, tj. ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení výše označeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu o svěření nezletilých dětí A. K. a S. K. do výchovy matky A. K., dále o určení povinnosti otce, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, přispívat na výživu nezletilých dětí a o nedoplatku na výživném pro obě nezletilé děti.

Předmětné rozhodnutí považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dotčení v uvedeném základním právu pak spatřuje v nesprávné aplikaci hmotného jednoduchého práva, a to ustanovení § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Dle jeho přesvědčení by výživné mělo odpovídat odůvodněným potřebám dítěte, mělo by být poměřováno s výší výdělku povinného a při určité výši výživného by se stoupající tendence měla zastavit. Dále vytýká soudní praxi absenci sjednocující judikatury, jakož i nesoulad s judiciální praxí zemí Evropské unie, zejména Rakouska.

V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 13. listopadu 2008, navrhovatel spolu s ústavní stížnost podává návrh na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož rozpor s ústavním pořádkem spatřuje ve vyloučení sjednocující role judikatury Nejvyššího soudu, přičemž ale neuvádí žádné z ustanovení Ústavy, příp. Listiny, jiných ústavních zákonů, resp. mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, s nimiž by mělo být dané ustanovení o. s. ř. v rozporu.

Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací (kupř.

sp. zn. III. ÚS 303/04

), vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím zasáhly do samotné ústavnosti právního státu [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 11. června 2008 sp. zn. 8 Co 1037/2008 při posuzování předmětné věci respektoval kautely plynoucí z o. s. ř., svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž reagoval na argumentaci, jež je shodná s obsahem ústavní stížnosti (v předmětné věci poukázal zejména na důvodnost aplikace § 85a odst. 2 zákona o rodině, k námitce spotřebovávání prostředků výživného matkou upozornil na návrh stěžovatele svěřit děti do výchovy matky a absenci jeho pochybností o její způsobilosti hospodařit s výživným pro nezletilé děti). Napadeným rozhodnutím proto soud odvolací neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny).

Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítne návrh na kontrolu norem podaný spolu s ústavní stížností, shledá-li u něj důvody k odmítnutí podle odstavce 1 nebo podle písmene a) uvedeného zákonného ustanovení.

V předmětné věci konstatuje Ústavní soud dodržení podmínek dle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. pro podání návrhu na kontrolu norem spolu s ústavní stížností. Poučení obsažené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje totiž sdělení, dle něhož proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, jež implicite z ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. vychází.

Smyslem a účelem konkrétní kontroly norem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv a svobod, jejichž dotčení není založeno protiústavní aplikací norem jednoduchého práva, nýbrž jimi samotnými. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem a nikoli jeho odůvodněním (nález

sp. zn. Pl. ÚS 16/93

a další). Brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pak pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označit zákon (příp. jeho jednotlivá ustanovení), navržený ke zrušení, nýbrž je nezbytné uvést i důvod namítané protiústavnosti. Neunese-li navrhovatel v řízení o kontrole norem břemeno tvrzení protiústavnosti, nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanovením § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a tedy nezpůsobilý meritorního projednání (viz nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 7/03

,

Pl. ÚS 24/07

,

Pl. ÚS 2/08

, usnesení

sp. zn. Pl. ÚS 84/06

).

V předmětné věci navrhovatel nejen ve vztahu k napadenému zákonnému ustanovení netvrdí dotčení v žádném přesně označeném základním právu či svobodě (činí tak pouze ve vazbě na napadené soudní rozhodnutí), nýbrž, a to zejména, v odůvodnění návrhu není obsažena žádná argumentace týkající se dopadů vyloučení možnosti podání dovolání dle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. na jeho ústavně chráněnou pozici v předmětné věci. Nelze proto než uzavřít, že z uvedeného důvodu a s poukazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, pročež nutno jím podaný návrh na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. považovat za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum, v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že již ve své předchozí judikatuře (nález

sp. zn. IV. ÚS 1181/07

) upozornil (obdobně jak učinil v době neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu - viz zejména nálezy ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 136/97

,

III. ÚS 142/98

,

III. ÚS 206/98

,

III. ÚS 187/98

), že je ve věcech dle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Kriticky uvedl dále, že současný "systém" dovolacího řízení nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě. Uvedený apel na zákonodárce a nikoli postup dle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudem zvolil Ústavní soud v návaznosti a u vědomí své předchozí judikatury, vymezující prostor úvah zákonodárce při koncipování procesních prostředků k ochraně práva (nález

sp. zn. Pl. ÚS 15/01

): "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných."

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2009

Jan Musil

předseda senátu Ústavního soudu