Legislator Giurisprudenza & Legislazione
IV.ÚS 2668/08 ECLI:CZ:US:2009:4.US.2668.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding criminal conviction and evidence sufficiency as unfounded and inadmissible.

Numero d'incarto IV.ÚS 2668/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint challenging a criminal conviction for drug production and violation of home freedom. The applicant argued that lower courts failed to conduct necessary evidence and improperly combined sentences, but the Court found these objections unfounded. Since the appellate courts had already thoroughly addressed the evidence and legal conclusions, and the combined sentence was legally non-existent due to a prior ruling, the Court deemed the complaint inadmissible and unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court; Law No. 405/1992 Coll. on Criminal Procedure: A constitutional complaint is inadmissible if the challenged decision is legally non-existent or if the lower courts have already exhaustively addressed the applicant's objections regarding evidence and legal conclusions in accordance with statutory requirements.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal criminal conviction review evidence sufficiency combined sentence validity unfounded constitutional objection legal non-existence procedural inadmissibility

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court
Law No. 405/1992 Coll. on Criminal Procedure
Charter of Fundamental Rights and Freedoms

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem, AK se sídlem Palackého 202, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 8 Tdo 691/2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2008 sp. zn. 5 To 39/2008 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 10. 12. 2007 čj. 101 T 156/2007-370 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená články 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.

II. Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově (dále jen "Okresní soud v Karviné"), sp. zn. 103 T 184/2005, 101 T 156/2007 a 101 T 182/2008, z nichž zjistil následující skutečnosti:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 12. 2007 sp. zn. 101 T 156/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. - bod 1) výroku o vině, pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. - bod 2) a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. - bod 3). Za trestný čin ad 1) byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců nepodmíněně a k trestu propadnutí věci (kuchyňského nože a krystalické látky obsahující 1,684 g methamphetaminu). Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 6. 2007 sp. zn. 103 T 184/2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007 sp. zn. 5 To 410/2007, jímž byl uložen souhrnný trest k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 3. 2007 sp. zn. 4 T 4/2007. Za skutky pod body 2) a 3) byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně.

Proti odsuzujícímu rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2008 sp. zn. 5 To 39/2008 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 8 Tdo 691/2008 dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Dovolání podal stěžovatel rovněž proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007 sp. zn. 5 To 410/2007 jako soudu odvolacího v jeho další trestní věci (ústavní stížností nenapadené) vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 103 T 184/2005. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 6 Tdo 482/2008 citované usnesení Krajského soudu v Ostravě podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V důsledku zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 410/2007 pozbyl rozsudek Okresního soudu v Karviné sp. zn. 103 T 184/2005 právní moci, která je podmínkou pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. ř., a proto byl v této souvislosti jako navazující výrok zrušen. Rovněž výrok o souhrnném trestu uložený za trestný čin pod bodem 1) rozsudku sp. zn. 101 T 156/2007, který stěžovatel napadl nyní posuzovanou ústavní stížností.

Pro úplnost konstatuje Ústavní soud, že následně Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. 101 T 182/2008 za skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku Okresního soudu v Karviné sp. zn. 101 T 156/2007 odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně a k trestu propadnutí věci shodnému s citovaným odsuzujícím rozsudkem. Proti rozsudku sp. zn. 101 T 182/2008 podal stěžovatel odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

III. V odůvodnění ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel ve vztahu k trestnému činu podle § 187a odst. 1 tr. zák. především námitku, že byl obecnými soudy nesprávně vyhodnocen znak skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to "množství větší než malé". Pokud jde o pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. namítá, že se tohoto jednání nedopustil, tvrdí, že poškozená je vůči němu zaujatá a nevypovídá podle pravdy. Spáchání trestného činu podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. popírá s tím, že obecné soudy pochybily, pokud dostatečně nezkoumaly, zda žil s poškozenou ve společné domácnosti či nikoli a neprověřily jeho obhajobu, že v předmětném bytě bydlel se souhlasem poškozené. Dále namítá, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování. S odkazem na nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 669/05

tvrdí stěžovatel, že i Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivé soudní řízení tím, že zamítl jím podané dovolání jako neopodstatněné s odůvodněním, že dovoláním je možno vytýkat výlučně vady právní. Ve vztahu k výroku o trestu stěžovatel namítá, že souhrnný trest je nepřiměřený, neboť soud při uložení tohoto trestu vycházel z jeho dřívějšího posouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty, pro kteroužto kvalifikaci nebyla splněna materiální podmínka, což konstatoval Nejvyšší soud v usnesení sp zn. 6 Tdo 482/2008.

IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Jak je shora konstatováno, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s rozsahem provedeného dokazování, s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry obecných soudů.

Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, přičemž hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Ústavní soud již v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publ. in Sb. n. u., sv. 3, str. 257,

sp. zn. III. ÚS 166/95

, tamtéž, sv. 4, str. 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.

V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v celém rozsahu opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.

Ústavní soud připomíná rovněž ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť, jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy

sp. zn. I. ÚS 272/01

, Sb. n. u., sv. 34, str. 9,

sp. zn. II. ÚS 182/02

, tamtéž, sv. 31, str. 165 a usnesení

sp. zn. III. ÚS 375/04

, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).Takovéto vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.

Okresní soud v Karviné v odůvodnění odsuzujícího rozsudku přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroků o vině stěžovatele, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládá důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Patřičnou pozornost věnoval soud prvního stupně i vyvrácení obhajoby stěžovatele.

Stěžovatel i v odvolání uplatnil námitky vztahující se k hodnocení důkazů a skutkovému stavu věci. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací se všemi uplatněnými námitkami zabýval a ač se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, znovu rozvedl a zhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele.

Dále Ústavní soud konstatuje, že jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch a v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (nález

sp. zn. IV. ÚS 463/2000

, Sb. n. u., sv. 23, str. 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o těchto návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nadbytečnost provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem dostatečným způsobem odůvodnil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel důkazní návrhy uplatnil znovu v odvolání, rovněž odvolací soud podrobně odůvodnil nadbytečnost provádění dalších důkazů se závěrem, že provedené důkazní řízení je úplné a představuje spolehlivý podklad pro meritorní rozhodnutí o podané obžalobě.

Neopodstatněné jsou rovněž námitky stěžovatele vztahující se k usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací soud sice konstatoval, že v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a toto nemůže změnit, velmi pečlivě se však vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se naplnění všech znaků trestných činů podle § 187a odst. 1 a § 238 odst. 1, 2 tr. zák. (str. 8-11 napadeného usnesení). Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 669/05

je nepřípadný, neboť v této věci stěžovatel vedle námitek týkajících se skutkových zjištění, vznesl i námitku proti právní kvalifikaci skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku, kterou se Nejvyšší soud nezabýval, což se v nyní posuzované věci nestalo.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části týkající se důkazního řízení a skutkových i právních závěrů obecných soudů zjevně neopodstatněná. Nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy neprovedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Rovněž právní závěry vyvozené ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily zákonným způsobem. Vzhledem k tomu, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v této části ústavní stížnosti se již soudy odvolací a dovolací vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, přičemž odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř., Ústavní soud nepovažuje za nezbytné se předmětnými námitkami podrobněji zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje.

V. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se uložení souhrnného trestu za trestný čin ad 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, odkazuje Ústavní soud na skutečnosti uvedené shora pod bodem II. Výrok o uložení souhrnného trestu v trvání 6 roků a 6 měsíců byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 482/2008, takže tento výrok právně neexistuje a neexistoval již i v době podání ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu nemůže být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, neboť ústavní stížnost proti neexistujícímu rozhodnutí, resp. neexistujícímu výroku, je nepřípustná; chybí základní podmínka pro její podání ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

VI. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2009

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu