Constitutional Court dismisses taxpayer's constitutional complaint and accessory claim regarding tax law unconstitutionality.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Excalibur city s.r.o. against a tax court decision. The taxpayer argued that the application of a repealed tax regulation violated fundamental rights, but the court found the complaint manifestly unfounded. Consequently, the court ruled that the Constitutional Court lacked jurisdiction to examine the accessory claim for a declaration of unconstitutionality and interest due.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court must reject a constitutional complaint if the grounds are manifestly unfounded or if the Court lacks jurisdiction to examine the specific request.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelky Excalibur city s. r. o., se sídlem Chvalovice-Hatě 183, 671 23 Chvalovice, zastoupené JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Mojžíšova 17, 612 00 Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2008 č. j. 2 Afs 88/2008-84, a o návrhu, aby Ústavní soud "konstatoval, že právní úprava (§ 64 daňového řádu), z níž napadené rozhodnutí vychází, nebyla v rozhodné době v souladu s ústavním pořádkem ČR a že stěžovateli měl být přiznán úrok z prodlení ve stejné výši jako bylo penále (dle ustanovení § 63 daňového řádu)", takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. V záhlaví vymezený akcesorický návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný v její daňové věci, přičemž tvrdila, že aplikací "nespravedlivé právní úpravy", o níž se opírá, a jež byla zrušena, došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel zakotvených v čl. 1, čl. 3, čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR. Důvody, pro které považuje jí kritizovanou a dnes již neúčinnou právní úpravu za nespravedlivou a stojící v rozporu s ústavním pořádkem, ve svém návrhu podrobně rozvedla, pročež se domáhala jednak zrušení předmětného rozsudku a dále vyslovení výroku, jenž je formulován v záhlaví tohoto usnesení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle § 64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. d), tj. jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost, podrobila stěžovatelka svým ústavněprávním námitkám pouze z pohledu tvrzené protiústavnosti rozhodné právní úpravy, na jejímž základě tamní soud dospěl k závěru, že nelze vyhovět její kasační stížnosti. Nahlíženo z pozice správnosti aplikace relevantního zákonného ustanovení ve znění pro posouzení předmětné záležitosti rozhodném, tato povaha stížnostních důvodů vykazuje zjevnou neopodstatněnost jejího návrhu.
Akcesorický návrh stěžovatelkou artikulovaný, totiž aby Ústavní soud "konstatoval, že právní úprava (§ 64 daňového řádu), z níž napadené rozhodnutí vychází, nebyla v rozhodné době v souladu s Ústavním pořádkem ČR a že stěžovateli měl být přiznán úrok z prodlení ve stejné výši jako bylo penále (dle ustanovení § 63 daňového řádu)", potom neodpovídá dikci § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., a to ani v intencích vygenerované rozhodovací praxe Ústavního soudu (nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 33/2000
,
Pl. ÚS 42/03
,
Pl. ÚS 38/06
). Důsledkem jeho podoby tudíž nemůže být jiný závěr, nežli že jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Pro úplnost se v této souvislosti dodává, že ve vztahu ke zrušené právní úpravě a jejímu případnému ústavněprávnímu přezkumu Ústavní soud ve své rozhodovací praxi, pokud se týče aktivně legitimovaných subjektů, toliko s ohledem na ústavněprávní konsekvence plynoucí z imperativu obsaženého v čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a nutnost jejich racionálního řešení, konstatoval: "dojde-li soudce obecného soudu k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy)" (nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 33/2000
,
Pl. ÚS 42/03
). Ačkoliv takový návrh je posléze způsobilý věcného projednání, svou kompetenci za této situace nadto Ústavní soud restriktivně specifikoval výčtem dalších podmínek a v rozsahu, který blíže popsal v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 38/06
.
Vzhledem k uvedenému bylo o návrhu stěžovatelky rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu