Legislator Giurisprudenza & Legislazione
I.ÚS 2331/08 ECLI:CZ:US:2008:1.US.2331.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal for repeating lower court arguments without new constitutional issues.

Numero d'incarto I.ÚS 2331/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a fraud defendant against his conviction and sentencing. The applicant merely repeated arguments already addressed by lower courts regarding witness credibility and financial intent, failing to introduce new constitutional issues. Consequently, the Court determined it could not act as a third instance to re-evaluate facts already thoroughly examined by ordinary courts.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints must present new constitutional arguments; mere repetition of lower court reasoning without advancing the case to the constitutional level constitutes an unfounded petition.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint repetition of arguments third instance review fraud conviction unfounded petition procedural exhaustion constitutional review

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera a o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Pivoňkou, advokátem se sídlem Laurinova 1049, Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2007 č. j. 2 T 98/2007-889, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008 č. j. 12 To 18/2008-936, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 11 Tdo 541/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1) Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené práva zakotvená v čl. 8 odst.2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

2) Přestože stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, v petitu v samotném závěru ústavní stížnosti neuvedl výslovně shora citované usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud má za to, že jde o zjevnou nesprávnost odstranitelnou výkladem projevu vůle stěžovatele, zobrazené v obsahu ústavní stížnosti. Již na úvodní straně ústavní stížnosti je uveden Nejvyšší soud coby účastník řízení o této ústavní stížnosti, což je projevem toho, že ústavní stížnost měla na mysli napadnout i citované usnesení Nejvyššího soudu. Na s. 6 sub V. se dokonce výslovně praví, že „Proti rozsudku soudu I. stupně a rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR podávám tuto stížnost, neboť těmito rozhodnutími došlo k porušení mého práva na spravedlivý proces, zejména…“ Tudíž, Ústavní soud přihlédl k obsahu ústavní stížnosti, z níž jednoznačně plyne, že je napadeno i shora uvedené rozhodnutí dovolacího soudu.

3) Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. za užití § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. zák. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným škodu specifikovanou ve výroku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli dále dva poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V odvolacím řízení rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu (pro drobné pochybení okresního soudu, který sice uznal stěžovatele vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu, ale opomněl do výroku rozsudku uvést předchozí soudní rozhodnutí) a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák., za který jej podle § 250 odst. 3 tr. zák. za užití § 42 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. zák. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným škodu specifikovanou ve výroku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli dále dva poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Hradci Králové dále rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obžalovaného stěžovatele zamítl.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se stěžovatel trestné činnosti dopustil tím, že v době od března 2004 do března 2007, kdy někdy vystupoval pod falešným jménem, vylákal prostřednictvím emailové korespondence, telefonních hovorů nebo i osobního setkání celkem od 14 osob finanční částku ve výši nejméně 840.570,-Kč, a to pod smyšlenými záminkami zajištění výhodných půjček, nákladů spojených s jejich dosažením, případně pod záminkou obstarání bytu ke společnému soužití, přičemž tyto finanční prostředky si většinou nechával zasílat zpočátku na svůj účet u ČSOB, a. s., a později na vkladní knížku majitelky J. V. a její účet vedené u G. M. B., a. s., kdy J. V. vydával za svoji právní zástupkyni, účetní, případně notářku, ačkoli se jedná o jeho družku, a od 4. 9. 2006 do 27. 4. 2007 si nechával finanční prostředky zasílat na účet majitele D. B. vedený u G. M. B., a. s., kterého vydával za svého společníka, ačkoli se jedná o syna J. V., kdy tak konkrétně vylákal v rozsudcích specifikovanou částku od jednotlivých poškozených, přičemž slibované půjčky nebo obstarání bytu nikdy nezajistil a získané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, kdy pouze manželům T. vrátil částku ve výši 13.461,- Kč, ačkoli byl pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 13 T 8/2000, přičemž bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 1. 1995, sp. zn. 1 T 86/94, jímž byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, který dne 3. 4. 1998 vykonal, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 2 T 19/2001, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž z tohoto výkonu trestu byl dne 24. 10. 2003 podmíněně propuštěn.

Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení (k dovolání stěžovatele) dospěl po konkrétní argumentaci k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání stěžovatele proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

II. Obsahem ústavní stížnosti jsou v podstatě toliko dílčí skutkové námitky na úrovni podústavního práva.

1) Ústavní soud - v reakci na námitky stěžovatele do skutkové roviny projednávané věci - v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 359/05

). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

2) V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (především o výpovědi svědků; o výpovědi poškozených, kteří před soudem podrobně popsali jednání se stěžovatelem, jakým způsobem se s ním kontaktovali, vyjádřili se k důvodům, proč s ním jednali, k výši částek, které na požádání stěžovatele zasílali na účty, které jim uvedl aj.; o výpisy z účtů osob, na které byly částky placené poškozenými poukazovány a o potvrzení o převzatých částkách aj.), které soudům umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. To vše soudy reflektovaly a dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování (srov. zejména s. 11 odůvodnění rozsudku okresního soudu, s. 6-7 odůvodnění rozsudku krajského soudu). I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní význam má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.

Za tohoto stavu nelze soudům – i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) – nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí nemají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

3) Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavněprávní roviny. Stěžovatel pouze opakuje argumenty uplatněné v řízení před obecnými soudy a polemizuje s jejich závěry a s věcnou správností napadených rozhodnutí. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví; tou však – jak již bylo uvedeno - Ústavní soud není a z povahy věci být ani nemůže. Námitky stěžovatele zvažovaly obecné soud již v předchozím řízení a dostatečně se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí lze tedy pro stručnost odkázat. Odvolací soud kupř. přiléhavě uvedl, že stěžovatel má sice výhrady ke všem poškozeným, ale je s podivem, že všichni, aniž by se znali, vypovídali o tom, co vše jim stěžovatel sliboval, jak se představoval, co jim říkal o osobách, kterými měly být zasílány peníze a o postoji stěžovatele k tomu, když mělo dojít k realizaci půjček. Nebyly tak shledány žádné důvody pro závěr, že by výpovědi svědků byly nepravdivé. K tvrzení stěžovatele, že poškozeným sliboval pouze zařízení půjček, ale že oni nedodrželi sjednané podmínky, odvolací soud případně konstatoval, že to by bylo podstatné pouze v případě, že by stěžovatel měl úmysl půjčky poskytnout; v dané věci je však evidentní, že stěžovatel žádné půjčky poskytnout nemohl, protože neměl finanční prostředky a půjčení peněz nehodlal zařídit ani od jiných osob. Na podporu této skutečnosti snesl krajský soud i řadu dalších argumentů, jak je zřejmé ze s. 6-7 odůvodnění jeho rozsudku.

4) Ústavní soud nad rámec věci zdůrazňuje, že smyslem povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem je mimo jiné, aby tento specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy (povinné právní zastoupení se vztahuje již na podání návrhu) a celkově nekvalifikovaným přístupem účastníků řízení. Stěžovatel sice byl v dané věci zastoupen právním zástupcem, který sepsal též ústavní stížnost, nicméně Ústavnímu soudu nemohla ujít skutečnost, že část III. a V. ústavní stížnosti je v podstatě doslovným převzetím části I. a II. původní ústavní stížnosti sepsané samotným stěžovatelem. Takový postup advokáta (zřejmě usilujícího ulehčit si vlastní sepsání ústavní stížnosti) by mohl být pokládán za jisté obcházení smyslu institutu povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem; povinnost povinného právního zastoupení by tak nebyla v plné míře naplňována. Nadto, i většina zbývajících částí ústavní stížnosti se stylisticky v podstatě podobá převzatým částem původní ústavní stížnosti sepsané pouze stěžovatelem, navíc se do značné míry obsahově podobá i odvolání, které sám stěžovatel sepsal (srov. s. 910-920 spisu).

III. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2008

Ivana Janů

předseda senátu