Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process over contract penalty interpretation.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by MOIRA CZ against the Supreme Court's ruling on a contract dispute. The appellant argued that the appellate court's decision was a 'surprising judgment' violating fair trial rights due to a lack of evidence regarding the penalty amount. The court found no violation because the penalty issue was a matter of established legal practice requiring no special proof, and the appellant had ample opportunity to comment on the legal interpretation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 384 of the Commercial Code; A 'surprising judgment' violates fair trial rights only if the appellate court confirms the first-instance findings but applies a different legal interpretation without giving the party a chance to comment on the new legal stance.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti MOIRA CZ, a. s., se sídlem Antala Staška 114/20, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou, AK Kamenická 1, 301 12 Plzeň, proti výroku I. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2006 č. j. 5 Cmo 443/2005-145 a výroku II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008 č. j. 29 Odo 1488/2006-195 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozsudečných výroků obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na soudní a právní ochranu ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že žalobce se po stěžovatelce domáhal náhrady škody ve výši 2.000.000,- Kč představující smluvní pokutu, kterou byl povinen zaplatit kupujícímu za neuskutečněný prodej akcií, neboť stěžovatelka nevyměnila žalobcovu hromadnou akcii za jednotlivé listinné akcie, z nichž část měla být předmětem tohoto prodeje. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2005 č. j. 52 Cm 109/2003-106 žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2006 č. j. 5 Cmo 443/2005-145 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku I. rozsudku uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 1.000.000,- Kč s úrokem z prodlení; ve výroku III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka si musela být vědoma běžné praxe zajištění povinností smluvních stran ve smlouvách o převodech cenných papírů smluvní pokutou a že byla upozorněna na škodu, která při nepředání akcií hrozí žalobci, byť pouze ve výši předvídatelné ve vazbě na obvykle sjednávanou výši smluvní pokuty, což v předmětné věci představuje přiznaná částka. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2008 č. j. 29 Odo 1488/2006-195 ve výroku II. dovolání stěžovatelky zamítl a ve výroku III. žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, pro něž je charakteristický extrémní rozpor mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právním posouzením, případně skutečnost, že odvolací soud dospěje k závěrům, které jsou ve významném nesouladu se závěry soudu nalézacího, ač oba soudy vycházejí z totožného skutkového zjištění. Stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 537/06
,
I. ÚS 50/03
,
I. ÚS 113/02
,
II. ÚS 523/02
a
I. ÚS 122/05
. Stěžovatelka dále shledává, že závěry odvolacího soudu o skutkových okolnostech nemají oporu v provedeném dokazování, a s poukazem na nález
sp. zn. IV. ÚS 581/06
konstatuje, že vady dokazování představují porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud spekuluje o úmyslu žalobce prodat akcie, který však žalobce stěžovatelce v rozporu se stanovami nesdělil; soud dále závěr o přiměřenosti pokuty opírá o neprokázané skutečnosti, přičemž tento svůj závěr nedostatečně zdůvodnil. Rovněž chybí důkazy pro závěr soudu, že stěžovatelka musela vědět o existenci smluvní pokuty. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že převzal argumentaci odvolacího soudu, přestože z obsahu spisu bylo zřejmé, že odvolací soud své právní závěry opřel o neprokázané skutečnosti.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek projednatelnosti ústavní stížnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.
V usnesení III. ÚS 359/05 (poznámka pod čarou č. 1) (srov. Sb.n.u. sv. 38, str. 579), z něhož bude dále bohatě citováno, Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (
sp. zn. III. ÚS 150/93
,
III. ÚS 61/94
,
III. ÚS 51/96
,
IV. ÚS 185/96
,
II. ÚS 213/2000
,
I. ÚS 549/2000
,
IV. ÚS 582/01
,
II. ÚS 182/02
,
I. ÚS 413/02
,
IV. ÚS 219/03
a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (
sp. zn. I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 569/03
,
IV. ÚS 570/03
,
II. ÚS 418/03
).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (
sp. zn. IV. ÚS 135/99
,
I. ÚS 129/2000
,
III. ÚS 190/01
,
II. ÚS 291/2000
a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (
sp. zn. III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 166/95
,
II. ÚS 182/02
,
II. ÚS 539/02
,
I. ÚS 585/04
a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (
sp. zn. III. ÚS 376/03
,
IV. ÚS 570/03
,
III. ÚS 177/04
,
III. ÚS 501/04
,
II. ÚS 418/03
).
K uvedený základním východiskům dodává Ústavní soud, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí; typicky je tomu v případech, kdy takové pochybení nedosahuje, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal některou výše naznačených vad dokazování, především extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Odvolací soud své myšlenkové pochody, se kterými se ztotožnil i Nejvyšší soud, dostatečně podrobně a přesvědčivě popsal, pročež Ústavní soud nemá výhrad k jeho závěru o tom, že stěžovatelka byla informována o hrozící majetkové újmě v podobě smluvní pokuty. Dle názoru Ústavního soudu rovněž nebylo třeba, aby odvolací soud prováděl dokazování k přiměřenosti a předvídatelnosti výše smluvní pokuty, poněvadž se jedná o otázku z běžné právní praxe, kterou je soud schopen samostatně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu a ke svým zkušenostem posoudit.
Ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, avšak zastávaje jiný právní názor. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy nespočívá v určité neočekávanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V projednávané věci se o překvapivé rozhodnutí nejedná. V prvé řadě odvolací soud rozsudek nalézacího soudu nepotvrdil, ale změnil, neboť na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k závěru, že žalobce vyvinul dostatečné úsilí k tomu, aby bylo stěžovatelce zřejmé, že neprovedením výměny hromadné akcie za akcie individuální hrozí žalobci sankce v podobě povinnosti zaplatit smluvní pokutu za neuskutečněný převod akcií. Jde tedy o výklad a aplikaci ustanovení § 384 obchodního zákoníku týkajícího se povinnosti osoby, které škoda hrozí, učinit opatření k odvrácení takové škody. Svoje stanovisko k uvedenému vyslovila stěžovatelka jak ve svém vyjádření k odvolání (srov. str. 4 rozsudku odvolacího soudu), tak v dovolání (srov. str. 3 rozsudku Nejvyššího soudu); oba soudy se touto otázkou zabývaly. Nelze tedy mít za to, že se v dané věci jednalo o překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu, tedy že by stěžovatelce bylo odňato právo vyjádřit se a předložit nové důkazy; to ostatně stěžovatelka ani nenamítá.
Z výše vyložených důvodů neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu
1) všechna (i dále) citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz