Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding property rights and legal certainty after prior precedent established ownership transfer.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the Czech Republic against lower court rulings ordering payment for land transfer. The applicant argued violations of constitutional property rights and legal certainty, contending that a prior Constitutional Court decision should have prevented the lower courts from applying a repealed civil code provision. The Court dismissed the complaint because the lower courts correctly applied the established legal interpretation from a previous Constitutional Court ruling, which implicitly confirmed ownership transfer under the repealed statute.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; When lower courts correctly apply a prior Constitutional Court ruling establishing ownership transfer, subsequent complaints regarding legal certainty are inadmissible due to the binding nature of that precedent.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České
republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, zastoupené Mgr. Ilonou Jeřábkovou, právní zástupkyně v Brně, Orlí 27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 9. 2007 č. j. 26 C 38/2007-49 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, č. j. 55 Co 569/2007-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 19. 6. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky jimi byly porušeny čl. 1 odst. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 26 C 38/2007 se podává následující.
JMB družstvo (dále jen "družstvo") podalo žalobu proti stěžovatelce, kterou se domáhalo zaplacení částky 14 335,20 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které měla stěžovatelka získat přijetím kupní ceny podle absolutně neplatné kupní smlouvy č. 58/03 z 28. 11. 2003, týkající se převodu konkrétních pozemků.
Družstvo žalobu odůvodnilo tím, že pozemky vlastnila dříve stěžovatelka a družstvo k nim mělo zřízeno hospodářskou smlouvou z 27. 1. 1975, právo trvalého užívání, jakožto vlastník budov, které se na těchto pozemcích nacházejí a tvoří s nimi jednotný funkční celek. Dne 3. 7. 2000 družstvo požádalo postupem dle § 879c občanského zákoníku, ve znění zákona č. 103/2000 Sb., příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické. Toto ustanovení bylo však zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. s účinností od 30. 6. 2001. Družstvo následně uzavřelo se stěžovatelkou dle § 60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, dne 28. 11. 2003 kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků, podle níž zaplatilo stěžovatelce částku 14 335,20 Kč. Poté byla nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
(č. 278/2004 Sb., N 35/32) zrušena dnem 31. 12. 2004 část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná "Změna občanského zákoníku čl. II.", a byl tak obnoven stav založený § 879c až § 879e občanského zákoníku. Družstvo proto požádalo stěžovatelku o vrácení peněžního plnění s tím, že kupní smlouvu pokládá za neplatnou. Stěžovatelka odmítla vyhovět.
Na tomto základě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 9. 2007 č. j. 26 C 38/2007-49 tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit družstvu částku 14 335,20 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2008 č. j. 55 Co 569/2007-68 tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
Obecné soudy dospěly s poukazem na nález
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
k závěru, že družstvo nabylo vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona, transformací práva trvalého užívání, jelikož splnilo podmínky vyžadované v § 879c občanského zákoníku. Dle soudů je tak uzavřená kupní smlouva absolutně neplatná a družstvu vniklo vůči stěžovatelce právo na vydání bezdůvodného obohacení (kupní ceny). Shodly se rovněž v závěru o tom, že právo není promlčeno, když dvouletá promlčecí doba počala běžet ode dne 31. 12. 2004, kdy skončila lhůta odkladu účinnosti uvedeného nálezu Ústavního soudu, a žaloba byla podána dne 7. 12. 2006.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy při svém rozhodování nevypořádaly s jejími argumenty, které uvádí rovněž v ústavní stížnosti. Stěžovatelka má za to, že nález
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
nemohl "oživit" § 879c a násl. občanského zákoníku. I kdyby tato ustanovení obnovil, tak se tak mohlo stát toliko s účinky od 31. 12. 2004 a nikoliv zpětně k 30. 6. 2001 (Ústavní soud je negativní zákonodárce, pravá retroaktivita je zakázána); ke dni 31. 12. 2004 již družstvo nemělo právo trvalého užívání, nález nemohl mít vliv na právní úkony učiněné v mezidobí (od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004). Dle stěžovatelky je pro posouzení platnosti smlouvy rozhodující stav v době jejího uzavření; kupní smlouvu uzavřely strany dobrovolně. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěry soudů o tom, že právo není promlčeno. Dle stěžovatelky byl předmětný nález Ústavního soudu publikován 5. 5. 2004 a družstvo plnilo z kupní smlouvy dne 22. 7. 2004, tedy v době, kdy již vědělo o bezdůvodném obohacení. Stěžovatelka rovněž poukázala na riziko nepovolené veřejné podpory (nerovnost subjektů).
K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že rozhodoval v intencích dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. K otázce promlčení uvedl, že nelze vázat počátek běhu promlčecí lhůty k datu předcházejícímu nabytí účinnosti nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
, neboť vlastnické právo, neplatnost kupní smlouvy i bezdůvodné obohacení vznikly až v důsledku nabytí účinnosti uvedeného nálezu dnem 31. 12. 2004.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva nebo svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Tak je tomu i v posuzované věci. Navíc je možno konstatovat, že obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky - viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007
sp. zn. II. ÚS 755/06
, ze dne 25. 3. 2008
sp. zn. IV. ÚS 210/08
, ze dne 24. 4. 2008
sp. zn. III. ÚS 2852/07
, ze dne 24. 4. 2008
sp. zn. III. ÚS 3033/07
, ze dne 1. 7. 2008
sp. zn. IV. ÚS 3151/07
, ze dne 10. 9. 2008
sp. zn. II. ÚS 528/08
, ze dne 16. 9. 2008
sp. zn. III. ÚS 1911/08
, ze dne 19. 9. 2008
sp. zn. I. ÚS 1422/08
, či ze dne 13. 11. 2008
sp. zn. III. ÚS 1423/08
. Těmito usneseními Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení
sp. zn. II. ÚS 755/06
konstatoval, že "v nálezu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
bral v úvahu...možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ust. § 879c až § 879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím přiměřené právní úpravy, zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn.
Pl. ÚS 2/02
směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."
V tomto usnesení také uvedl: "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ust. § 879c až § 879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ust. § 879c až § 879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku."
Tohoto výkladu, vyjádřeného nálezem ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
, se obecné soudy přidržely i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, když dospěly k závěru, že družstvo nabylo vlastnické právo na základě § 879c občanského zákoníku. Námitky stěžovatelky jsou toliko polemikou s již dříve vyslovenými právními názory Ústavního soudu v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 2/02
. Pokud obecné soudy z tohoto nálezu správně vycházely (což učinily), je nadbytečné se opakovanými námitkami stěžovatelky výslovně zabývat. Ústavní soud nemá žádný důvod (ani možnost) se od svých dřívějších závěrů odchýlit; tato okolnost musí být stěžovatelce zřejmá, zejména byly-li klíčové názory vyloženy (opakovaně) ve věcech, v nichž byla stěžovatelka rovněž účastnicí.
Pokud jde o námitku stěžovatelky o zakázané veřejné podpoře, je nutno uvést, že tato námitka nebyla předmětem posuzování obecnými soudy v dané věci. Ani Ústavní soud se tak touto otázkou nemohl zabývat - § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (subsidiarita ústavní stížnosti nejen formální, ale i materiální/obsahová).
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelkou uváděných ústavně zaručených práv. Proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu