Constitutional Court dismisses complaint claiming unconstitutional reduction of enforcement costs violates property rights.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed Milan Usnul's constitutional complaint against court decisions reducing his awarded enforcement costs. The petitioner argued that the courts violated his constitutional rights to property and freedom of profession by arbitrarily lowering the compensation he was entitled to receive. The court found the complaint clearly unfounded because the lower courts clearly explained their legal reasoning and did not impose obligations outside the law.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the contested decision does not violate the applicant's fundamental rights and freedoms.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, se sídlem exekutorského úřadu Praha 9, Bryksova 763/44, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Sládek & Partners, v.o.s., Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2008, č.j. 23 Co 304/2008-110; Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. května 2008, č.j. 33 Nc 6630/2002-100, a Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2008, č.j. 23 Co 509/2007-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavní právo, podle kterého mohou být povinnosti kladeny jen na základě zákona a v jeho mezích, zaručené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva nebýt podroben k nuceným službám zaručené v čl. 9 odst. 1 Listiny, práva na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 Listiny a práva svobodnou volbu povolání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny.
Shora citovaným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2008 bylo zrušeno usnesení soudu prvého stupně a věc mu byla a vrácena k dalšímu řízení. Následně rozhodl napadeným usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že oprávněnému uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) na náhradu nákladů exekuce částku 7.735,- Kč. O odvolání rozhodl shora uvedeným usnesením Městský soud v Praze dne 8. srpna 2008. Usnesení soudu prvého stupně změnil tak, že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradu nákladů částku 3.741,- Kč. Soudnímu exekutorovi pak uložil povinnost zaplatit povinnému na nákladech odvolacího řízení částku 800,- Kč; oprávněnému právo na náhradu nákladů přiznáno nebylo.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle popsal okolnosti, za nichž usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. srpna 2005, č.j. 33 Nc 6630/2002-45; 33 Nc 7236/2002-45, bylo rozhodnuto o zastavení exekuce a současně že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel, který se domáhal náhrady nákladů v celkové výši 5.919.682,90 Kč. Tato částka mu byla následně přiznána usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. října 2005, č.j. 33 Nc 6630/2002-67, které bylo zrušeno napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2008.
Ve faktu, že soudy napadenými usneseními nepřiznaly stěžovateli náhradu nákladů, které mu v souvislosti s exekucí vznikly, ale částku výrazně snížily, zkrátily jej, dle jeho názoru, v jeho zaručených právech. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Jak je z předložených rozhodnutí patrné, důvodem pro zastavení exekuce byla skutečnost, že po vydání rozhodnutí o nařízení exekuce a pověření stěžovatele výkonem exekuce, povinný s oprávněným (jeho právním nástupcem) uzavřel dohodu o narovnání. V důsledku toho podal oprávněný ještě dříve, než byla exekuce nařízena, návrh na zastavení řízení.
Napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2008 bylo soudu prvého stupně uloženo posoudit okolnosti, proč a jak došlo k ukončení řízení, a jak má proto být stanovena náhrada nákladů soudního exekutora. Obvodní soud pro Prahu 1 tento pokyn splnil a vyčíslil náhradu nákladů stěžovateli. Odvolací soud, s ohledem na příslušnou právní úpravu, moderoval přiznanou částku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do naříkaných práv stěžovatele. Soudy jasně a srozumitelně, s odkazem na zákonné vymezení, uvedly, co je vedlo ke stanovení výše nároku exekutora na náhradu nákladů. Nedošlo tedy k uložení povinnosti mimo zákon, kterým by byla stěžovateli uložena povinnost nést náklady exekuce. Nedošlo ani k rozhodnutí o nucených pracích, neboť stěžovatel se svobodně rozhodl podnikat v daném oboru s jasným, zákonným vymezením činnosti. V důsledku toho byl pověřen provedením předmětné exekuce, přičemž pověření bylo zrušeno ještě před jejím nařízením.
Ani z ústavní stížnosti není patrné, jak mělo být zasaženo do práva vlastnického, neboť soudy přiznaly stěžovateli náhradu vynaložených nákladů ve výši, kterou vykázal. Soud prvého stupně nepřiznal exekutorovi odměnu v požadované výši. Odvolání i ústavní stížnost směřovaly pouze proti rozhodnutí o nepřiznání požadované odměny. K tomu Ústavní soud uvádí, že soudy se s touto otázkou jasně vypořádaly.
Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení věci přičemž vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele; stejně tak tomu je i v případě, kdy ústavní stížnost by mohla mít ústavněprávní dimenzi, avšak právní problematika v ní obsažená byla již dříve ze strany Ústavního soudu řešena. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu