Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial rights violated by administrative court's procedural ruling.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a taxpayer against a Supreme Administrative Court decision denying fee exemption. The taxpayer argued this violated rights to a fair trial and public hearing due to procedural delays and lack of presence. The court ruled that the administrative court correctly followed statutory rules, extended deadlines despite the taxpayer's illness, and that the taxpayer's own inaction caused the procedural issues.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint when the Supreme Administrative Court has correctly applied statutory procedural rules and the applicant failed to remedy formal defects within extended deadlines.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 7 Afs 25/2008-60, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem podaným Ústavnímu soudu domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tím, že jeho vydáním došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, konkrétně práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů v jeho přítomnosti s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Napadeným usnesením rozhodoval Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 2007, č. j. 15 Ca 125/2007-35, jímž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudního poplatku pro řízení o kasační stížnosti, kterou podal proti rozhodnutí krajského soudu (ze dne 30. 8. 2007, č. j. 15 Ca 125/2007-13) o odmítnutí správní žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Důvodem k vydání nyní přezkoumávaného usnesení byl postup stěžovatele, který ani v dodatečně stanovené a dále prodloužené lhůtě neodstranil vady své kasační stížnosti.
Stěžovatel s rozhodnutím nesouhlasí. Spolu s ústavní stížností předložil Ústavnímu soudu potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 10. 12. 2007, kterou dokládá, že po úrazu z počátku prosince 2007 nastoupil pracovní neschopnost. Potvrzením Ortopedicko-traumatologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady z 29. 1. 2009 dokládá, že po operaci zde konané dne 20. 12. 2007 mu byl nařízen klidový režim se zákazem chůze. Potvrzením ortopedické chirurgie v Binningenu ze dne 28. 4. 2008 a ze dne 2. 6. 2008 dokládá, že z důvodu pooperačních komplikací byl od března 2008 do podání ústavní stížnosti vázán léčebným pobytem v zahraničí. Usnesení krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku bylo stěžovateli doručeno 12. 11. 2007, tedy v době, kdy již byl po úraze (ten se mu stal dne 7. 12. 2007), a nezdržoval se proto na adrese Nad Olšinami 27, Praha 10. Tam bylo stěžovateli doručováno i následné usnesení ze dne 17. 12. 2007, č. j. 15 Ca 125/2007-45, jímž byl vyzván k odstranění vad kasační stížnosti; právní účinky doručení tedy nemohly nastat. O zdravotních potížích stěžovatele bránících mu výzvě k odstranění vad vyhovět byl Nejvyšší správní soud informován jeho přípisy ze dne 13. 12. 2007 a 17. 1. 2008, přesto kasační stížnost odmítl.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření odmítl, že by práva stěžovatele byla v řízení před ním vedeném jakkoliv porušena. Stěžovateli v uplatnění jeho práva na přístup k soudu ve smyslu Listiny nijak nebránil a ten jej také využil. Pokud jde o práva obsažená v čl. 38 odst. 2 Listiny, nemohl je stěžovatel realizovat pouze svou vinou, když způsobil, že o věci nebylo možno rozhodovat věcně. Finančnímu ředitelství coby vedlejšímu účastníku řízení Ústavní soud prostor k vyjádření neposkytoval, neboť ústavní stížnost je postavena pouze na výhradách proti postupu Nejvyššího správního soudu.
Po prostudování stěžovatelem předložených listin, obsahu napadeného rozhodnutí a spisového materiálu krajského soudu, který byl vyžádán, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Tak jako v řadě předchozích případů i nyní Ústavní soud musí konstatovat, že není další instancí v systému obecného soudnictví a do rozhodovací činnosti správních soudů může zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Napadené usnesení bylo vydáno v rámci rozhodování o přiznání osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost. Obecně rozhodnutí, jimiž se takové osvobození přiznává či nepřiznává, jakož i rozhodnutí o následném opravném prostředku, nejsou rozhodnutími ve věci samé a jako taková, stejně jako drtivá většina rozhodnutí procesní povahy, ani nejsou způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv (obdobný závěr Ústavní soud učinil např. ve vztahu k rozhodnutí o přerušení řízení v nepublikovaných usneseních
sp. zn. II. ÚS 234/04
,
III. ÚS 350/04
či
III. ÚS 626/06
aj.). Posun přezkoumávání existence podmínek pro zproštění poplatkové povinnosti do roviny ústavněprávní je dle Ústavního soudu problematický.
Konkrétně v posuzované věci byly důvodem odmítavého rozhodnutí formální vady stěžovatelova opravného prostředku, které neodstranil ani v dodatečně poskytnuté lhůtě. Stěžovatel v tom spatřuje zásah do práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nelze přehlédnout, že podmínky a podrobnosti realizace toho práva stanoví zákon, což nakonec sám stěžovatel v podání zmiňuje. Tímto zákonem je soudní řád správní. Ten formuluje požadavky na jednotlivá podání činěná ve správním soudnictví včetně kasační stížnosti a stanoví pravidla, jak postupovat v případě absence některé z potřebných formálních náležitostí.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že vůči stěžovateli byla tato pravidla beze zbytku dodržena. Stěžovatel byl usnesením řádně vyzván k odstranění konkrétně označeného nedostatku kasační stížnosti, k čemuž mu byla stanovena lhůta, kterou dokonce soud na žádost stěžovatele prodloužil, a to o nejdelší přípustnou dobu stanovenou § 106 odst. 3 soudního řádu správního. Ústavní soud nezpochybňuje, a nečinil tak ani Nejvyšší soud správní, že v době doručení výzvy k odstranění vad kasační stížnosti měl stěžovatel zdravotní komplikace a byl v pracovní neschopnosti, jak dokládá.
Tato skutečnost však na závěru o správnosti napadeného rozhodnutí nemůže ničeho změnit. Soudy doručovaly stěžovateli po celou dobu řízení na stejnou adresu, kterou sám sdělil. O změnu této praxe stěžovatel nepožádal ani poté, co utrpěl zmiňovaný úraz. Těžko tak může namítat neúčinnost doručení výzvy k odstranění vad. Navíc z dalšího postupu stěžovatele je evidentní, že o vývoji řízení byl dobře informován; po obdržení výzvy k odstranění vad žádal o prodloužení k tomu stanovené lhůty a po vyrozumění o vyhovění této žádosti se domáhal dalšího prodloužení.
Bylo na stěžovateli, aby učinil opatření potřebná k hájení svých práv, například aby pověřil zastupováním své osoby advokáta, který by se o odstranění vady - spočívající mimochodem v pouhém neuvedení toho, v jakém rozsahu je usnesení krajského soudu napadáno - nepochybně postaral. Že by stěžovatel nebyl schopen ani takového kroku, z předložených lékařských zpráv nevyplývá a jeho zmiňovaná procesní aktivita to přímo vyvrací. Budiž poznamenáno, že o prodloužení lhůty sice žádali pracovníci jeho advokátní kanceláře, navíc bez doložení zmocnění k takovému úkonu, nicméně k žádostem byla přiložena potvrzení o pracovní neschopnosti, což kooperaci se stěžovatelem jasně dokládá.
V úvahu nepřipadá ani zásah do práv vymezených ve čl. 38 odst. 2 Listiny - tedy stěžovatelem zdůrazněného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a dále práva na veřejné projednání věci s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. S výjimkou práva na řízení s absencí průtahů jde totiž o garance realizovatelné jen v případě splnění podmínek pro meritorní rozhodnutí, což ovšem není stěžovatelův případ. Ve věci pak evidentně nedošlo ani k žádným průtahům, jediné zdržení způsobil sám stěžovatel tím, že nepředložil řádný a úplný návrh na zahájení řízení.
Protože Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí, ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu