Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 2346/08 ECLI:CZ:US:2008:3.US.2346.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal as obviously unfounded due to lack of constitutional relevance and procedural violations.

Numero d'incarto III.ÚS 2346/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the applicant's constitutional complaint, classifying it as obviously unfounded under § 43(2)(a) of the Constitutional Court Act. The applicant argued that lower court decisions violated her rights by ignoring evidence and contradicting good morals, but failed to concretize these claims or raise them for the first time in the constitutional stage. The court ruled that mere disagreement with factual findings does not constitute a constitutional violation and that the lower courts acted within legal bounds.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: The Constitutional Court may dismiss a complaint as obviously unfounded if the arguments do not reach the constitutional level, lack concrete substantiation, or violate the principle of subsidiarity by being raised for the first time in the constitutional proceeding.

Parole chiave

Generato dall'IA
obviously unfounded complaint principle of subsidiarity constitutional relevance lack of concrete substantiation procedural admissibility factual findings review good morals argument

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Senát Ústavního soudu z výše uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (mimo ústní jednání) odmítl.
čl. 11 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 Listiny základních práv a svobod
11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl.
čl. 90 Ústavy České republiky
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy České republiky a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
čl. 83 Ústavy ČR
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci návrhu A. M., zastoupené JUDr. Eduardem Pavlíkem, advokátem se sídlem Brno, Muchova 7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 10 Co 891/2005 a proti výroku III. a IV. usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 15 D 1122/2004, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

V návrhu vycházejícím z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

V dědickém řízení po zůstaviteli A. M. (otci stěžovatelky) byla mj. schválena dohoda o vypořádání dědictví mezi stěžovatelkou a dalšími dvěma účastníky dědického řízení. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání; krajský soud napadené usnesení rubrikovaným usnesením potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné dle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a contrario.

Stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila, že jednání ostatních dědiců odporovalo dobrým mravům ve smyslu § 3 obč. zák. a zpochybňovala platnost dohody o vypořádání dědictví, jelikož ji měla uzavřít v omylu, případně v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.

Dle názoru stěžovatelky jsou právní závěry soudů obou instancí výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů mimo meze ústavnosti, a rovněž jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů; nepřísluší mu tak hodnotit provedené důkazy, ani posuzovat, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelčina základní práva a svobody.

Stojí též za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Tak je tomu i v posuzované věci.

Stěžovatelka totiž ve svém podání uvádí jedinou potenciálně - ústavněprávně -významnou námitku, jež tkví v tvrzeném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry; tuto kritiku však nikterak nekonkretizuje a setrvává toliko u všeobecné proklamace, pročež s ní konkrétní relevanci spojit nelze.

Tím, že další výtku - o soudy pominutém rozporu dědické dohody s dobrými mravy -uplatnila stěžovatelka poprvé až v rámci dovolacího řízení, je v následném řízení o ústavní stížnosti nepřípustnou, neboť pomíjí stěžejní princip ústavněprávního řízení, jímž je jeho subsidiarita k řízení před obecnými soudy (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno některé Listinou chráněné základní právo stěžovatelky; okolnost, že se závěry obecných soudů se neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejího podání. Řízení před obecnými soudy nevybočuje z mezí zákona, jeho výsledek je z ústavního hlediska akceptovatelný a odůvodnění v něm vydaných rozhodnutí je srozumitelné a ústavně konformní.

Senát Ústavního soudu z výše uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2008

Jiří Mucha

předseda senátu