Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 2621/08 ECLI:CZ:US:2008:2.US.2621.08.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal for failing to challenge Supreme Court's final ruling via appeal.

Numero d'incarto II.ÚS 2621/08
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against the Supreme Court's ruling on appeal. The applicant argued violations of fundamental rights but failed to challenge the Supreme Court's final decision through the mandatory appeal process. The Court ruled that constitutional complaints are subsidiary and require exhaustion of all ordinary legal remedies first.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.; Constitutional complaints are subsidiary remedies requiring exhaustion of all ordinary legal remedies before the Constitutional Court can intervene.

Parole chiave

Generato dall'IA
subsidiarity principle exhaustion of remedies constitutional complaint final decision ordinary legal remedies

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb.

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele J. T., právně zastoupeného Mgr. R. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 2 To 23/2008,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu vydaného v jeho trestní věci, přičemž na základě blíže rozvedených stížnostních bodů tvrdil, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, plynoucích z čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Označené usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl, opíraje jej o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, rovněž dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1129/2008 odmítl, a to pro jeho zjevnou neopodstatněnost (§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu).

Vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petita partium), posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele co do jeho meritorní projednatelnosti, jak ve výroku usnesení obsaženo, přičemž vyšel z následující argumentace.

Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu (v případě ingerence) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy ČR, neboť ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález

sp. zn. III. ÚS 117/2000

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, str. 79 a násl.), tj. je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci, s výhradami (výjimkami) výše citovanými.

Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege (bez možnosti uvážení) povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil.

Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, přičemž smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.

Vycházeje z těchto úvah, nutno shrnout, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. obdobně usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 146/96

(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, č. 13, str. 583 a násl.),

IV. ÚS 58/95

(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331 a násl.),

III. ÚS 181/98

(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, č. 49, str. 363 a násl.); shodně rovněž usnesení ve věcech

sp. zn. III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

,

II. ÚS 78/05

,

III. ÚS 323/05

a další).

V důsledku uvedeného deficitu petitu návrhu stěžovatele, tj. toho, že kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura) nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1129/2008, a ani z obsahu ústavní stížnosti nelze žádným interpretačním způsobem tento návrh dovodit, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2008

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj