Legislator Giurisprudenza & Legislazione
III.ÚS 3316/07 ECLI:CZ:US:2008:3.US.3316.07.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against labor contract termination ruling as clearly unfounded.

Numero d'incarto III.ÚS 3316/07
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Unient Communications against lower court rulings terminating an employment contract. The plaintiff argued that the courts violated her rights by ruling that a probation period could not be validly agreed upon in a management contract, citing specific articles of the Charter of Fundamental Rights and the Labor Code. The Court determined that the lower courts correctly applied the law, respected procedural rights, and their reasoning was logical and persuasive, rendering the complaint clearly unfounded.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Spravedlivý proces není proces, v němž účastník dosáhl úspěchu, ale proces, v němž byla respektována všechna práva účastníků a byla jim dána možnost účastnit se řízení; ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, pokud stěžovatelka pouze opakuje tvrzení z opravného prostředku bez nových skutečností o porušení základních práv.

Parole chiave

Generato dall'IA
constitutional complaint dismissal labor contract termination probation period validity management contract provisions fair trial rights Charter of Fundamental Rights clearly unfounded complaint

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena její základní práva zakotvená v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
§ 68 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce
3 Listiny ve spojení s § 68 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "původní zákoník práce"), dle kterého občan může činit co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit co zákon neukládá.
§ 31 odst. 1 původního zákoníku práce
Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na kogentní úpravu původního zákoníku práce nebylo možné platně sjednat zkušební dobu v manažerské smlouvě či jiném smluvním dokumentu, než v pracovní smlouvě (§ 31 odst. 1 původního zákoníku práce).
§ 219 o. s. ř.
Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné a konstatoval, že ujednání účastníků nepřipouštělo platné sjednání zkušební doby mezi účastníky.
§ 142 odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud dále potvrdil akcesorický výrok o nákladech řízení jako věcně správný (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ).
§ 2 občanského soudního řádu
§ 132 občanského soudního řádu
§ 157 občanského soudního řádu

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA
III. ÚS 23/93
Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding interference with general courts' jurisdiction.
21 Cdo 1527/2003
Supreme Court dismissed appeal; single-employee safety stop authority does not constitute supervisory role under Labor Code.
21 Cdo 1527/2003 ze dne 19. ledna 2004
Na základě podrobného rozboru jednotlivých napadených rozhodnutí stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci v rozporu s hmotným právem, a jen odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu (21 Cdo 1527/2003 ze dne 19. ledna 2004).

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Unient Communications, a. s., IČ: 63078171, se sídlem v Praze 5, Radlická 714/113, zastoupené Eliškou Barthelemy, advokátkou AK Vyskočil, Krošlák a spol., se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2007 sp. zn. 64 Co 336/2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. června 2007 sp. zn. 31 C 351/2006, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozsudkům. Rozsudkem nalézacího soudu bylo určeno, že zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 31. května 2006 u stěžovatelky ve zkušební době je neplatné. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 7.485,50 Kč. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu a stěžovatelce uložil zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9.639,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena její základní práva zakotvená v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Dále stěžovatelka tvrdila, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená především v čl. 2 odst. 3 a čl. 3 odst. 3 Listiny ve spojení s § 68 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "původní zákoník práce"), dle kterého občan může činit co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit co zákon neukládá. Dle přesvědčení stěžovatelky výklad obecných soudů, že nelze se zaměstnanci, kterým vzniká pracovní poměr jmenováním, platně sjednat zkušební dobu, je v rozporu s hmotným právem a dosahuje intenzity protiústavního zásahu.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech: V soudním sporu, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, byla řešena otázka, zda skončení pracovního poměru se žalobcem Ing. M. Š. (v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkem), bylo platné; soudy musely nejdříve posoudit otázku, zda pracovní poměr vedlejšího účastníka, který vznikl dne 25. dubna 2006 jmenováním do funkce finančního ředitele a to s účinností od 2. května 2006 a téhož dne byla uzavřena manažerská smlouva se stejným datem účinnosti, obsahovala platné ujednání smluvních stran o možnosti zrušit pracovní poměr ve zkušební době tří měsíců.

Na základě podrobného rozboru jednotlivých napadených rozhodnutí stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci v rozporu s hmotným právem, a jen odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu (21 Cdo 1527/2003 ze dne 19. ledna 2004). Stěžovatelka uvedla, že její úkony nebyly v rozporu s kogentní úpravou původního zákoníku práce, ani účastníci pracovněprávního vztahu se nepokusili manažerskou smlouvou obejít kogentní ustanovení původního zákoníku práce a jsou v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (

II. ÚS 27/96

,

II. ÚS 192/95

). Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 31 C 351/2006 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu vyplynulo, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž podal vedlejší účastník žalobu o určení, že odvolání z funkce a skončení pracovního poměru jsou neplatné. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 31 C 351/2006 ze dne 29. května 2007, žalobě vyhověl a určil ve výroku I, že skončení pracovního poměru žalobce u stěžovatelky ke dni 31. května 2006 ve zkušební době je neplatné. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobci), na náhradě nákladů řízení částku 7.485,50 Kč.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze dne 18. října 2007 sp. zn. 64 Co 336/2007 rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení tak, že stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 9.639,- Kč.

III. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - Obvodní soud pro Prahu 5 a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Na výzvu se k ústavní stížnosti vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 5 prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Jitky Skálové (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že soud postupoval zcela v souladu se zákonnými ustanoveními v odůvodnění uvedenými, dále v podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. Účastník se nedomnívá, že by svým rozhodnutím a postupem porušil ústavně zakotvené právo stěžovatelky na spravedlivý proces, proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.

K obsahu ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Anisja Pillerová, která konstatuje, že z obecné argumentace použité v ústavní stížnosti o porušení čl. 36 Listiny nelze usuzovat o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Odvolací soud se úplně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a vycházel z platné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že závěry v něm uvedené nevybočují z rozhodnutí vyšších soudů v něm uvedených. Předsedkyně senátu navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné a vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření účastníků řízení, jež vydali napadená rozhodnutí, na vědomí.

IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními názory vyjádřenými v rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatelka tak dovozovala, že výklad obecných soudů, odkazující na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, je jednak v rozporu s hmotným právem a konečně i s ústavně zaručenými právy a svobodami zakotvenými v čl. 2 odst. 3, v čl. 3 odst. 3 Listiny, v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud však těmto závěrům nepřisvědčil.

Z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí není sporné, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem vznikl platný pracovněprávní vztah, který byl založen jmenováním dle ustanovení § 27 odst. 4 původního zákoníku práce na základě jmenování ze dne 25. dubna 2006 do funkce finančního ředitele, a to s účinností od 2. května 2006. Téhož dne byla uzavřena manažerská smlouva se stejným datem účinnosti a obsahovala ujednání smluvních stran o možnosti zrušit pracovní poměr ve tříměsíční zkušební době. Stěžovatelka skončila pracovní poměr s vedlejším účastníkem ve zkušební době ke dni 31. května 2006. Vedlejší účastník dne 5. června 2006 oznámil stěžovatelce, že trvá na dalším zaměstnávání a v souladu s § 63 původního zákoníku práce podal dne 10. července 2006 žalobu o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Nalézací soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl.

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud přezkoumal, zda bylo možné u pracovněprávního vztahu, který byl založen jmenováním dle ustanovení § 27 odst. 4 původního zákoníku práce, na základě jmenování, platně sjednat zkušební dobu mezi účastníky v manažerské smlouvě. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na kogentní úpravu původního zákoníku práce nebylo možné platně sjednat zkušební dobu v manažerské smlouvě či jiném smluvním dokumentu, než v pracovní smlouvě (§ 31 odst. 1 původního zákoníku práce). Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné a konstatoval, že ujednání účastníků nepřipouštělo platné sjednání zkušební doby mezi účastníky. Dále konstatoval, že v řízení byl prokázán skutkový stav věci listinnými důkazy, jejich pravost účastníci nezpochybnili a ani nevytýkali nesprávnost skutkových zjištění nalézacího soudu. Odvolací soud dále potvrdil akcesorický výrok o nákladech řízení jako věcně správný (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ).

Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud k odvolání stěžovatelky přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k shodnému závěru, že soud prvního stupně rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména § 2, § 132, § 157), a proto lze na ně dále odkázat.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že spravedlivým procesem není ten, v němž účastník dosáhl úspěchu; spravedlivý proces je takový proces, v němž byla respektována všechna práva účastníků řízení, byla jim dána možnost účastnit se řízení, vznášet návrhy, předkládat tvrzení a k nim příslušné důkazy bez ohledu na to, zda v konkrétním sporu dosáhnou úspěchu či nikoli.

Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jen opakuje tvrzení vznesená v opravném prostředku. Je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Nelze zde přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že porušením jejího práva na spravedlivý proces je to, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu na základě jiného právního názoru. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy, aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem, který nebyl způsobilý porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva, jehož se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo. Argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2008

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu